Bára Bára Eva Jana Kača Katarína Kristina Lenka Naďa Zuzka

„To jsem ráda, že jste tady! Už bych se úplně uuklízela k smrti!“

S těmito slovy otevírám dveře naší řadovky prvním hostům, skoro rok tomu. Vraťme se v čase, právě se začíná se uskutečňovat mé přání ke čtyřicátým narozeninám – oslava s kamarádkama. Uvítací věta nemohla být z hlediska bontonu nevhodnější, ale vzhledem k tomu, že bydlím se čtyřmi malými dětmi, chytám solidního nerva z úklidu už týden předem. Byť je to v běžném provozu snažení k marnosti odsouzené. A byť holky, které se prolínají mými osobními dějinami, jsou holky shovívavé.  

Ne nadarmo se mezi prvními příchozími na moment se dostaví i manžel jedné z nich – jungovský terapeut. Situace se zvrhne už během kávy na zahrádce. Na volném místě vedle něj demonstrativně rozložím lehátko, že se na něj po dvou letech, kdy ho máme, konečně rozložím i já. Moje litanie jsou jako bubliny stoupající od úst postavičky z kresleného vtipu o psychiatrické ordinaci. Když si to uvědomíme, strašně se rozesmějeme. Konečně si začínám roli oslavenkyně užívat.

Původní představa byla jednoduchá – seznámit báječné ženy mého života, předat si vydobytá životní moudra a nemuset u toho vařit. Holky to splnily s neskutečným přesahem, skoro bych řekla, že to parádně přešvihly.

Vymazlené pokrmy doplnila vína s příběhem, hostinu korunoval přenádherný dort. Už v tenhle moment bych byla úplně spokojená, ale ne! Druhý den holkám skočím na špek, (i když ve skutečnosti žádný nemají). Nechám se nalákat do kavárny. Koho by napadlo, že se jde na něco jiného než na kávičku, když je v tomtéž objektu prodejní výstava obrazů litoměřické akademické sochařky? Pro svoji zabedněnost mám ale vysvětlení  – jsem introvert. A když si introvert pozve na celý víkend domů deset lidí, už druhý den se mu díky přemíře podnětů mozkové spoje začínají rozpojovat. Například hned ráno vytřeštěně koukám na zvonící telefon a ptám se, komu volá můj muž a ať mu to majitelka aparátu vezme, asi je to důležité. Teprve když se k telefonu nikdo nehlásí, uvědomím si, že je můj. Není tedy divu, že když dostanu v kavárně pokyn, abych hledala dárek, za očima mi jiskří a nejsem schopna se ani trochu soustředit. Upírám oči do země, jen občas je zvednu před sebe. Tenhle stav mám potřetí v životě a popsala bych to jako „nepropustno“. Nejde nic do hlavy ani ven, tělo řídí autopilot. Poprvé se mi to stalo na zkoušce z fyziologie, podruhé při partičce šachu s klukem, který se mi líbil. Oboje jsem patřičně projela. Když nakonec spatřím kupičku knih, zajásám, že to mám! Začnu se hrabat v ohmataných svazcích, až mě některá (nevím která!) z laskavých kamarádek vezme a odvede k obrazu ozdobenému stuhou. Hlava naskočí, ale pro změnu nemám slov. Je to ke mně dokonalý kus!

Moje kamarádky jsou nejlepší a to se pozná tak, že došlo i na tajné přání. Na něco, o co mi šlo úplně nejvíc, ale sama jsem do poslední chvíle nevěděla, jak to navléct. Chtěla jsem předat svoje největší osobní poznání. Je to kombinace práce s tělem a myslí, dechem a soustředěním, stále se s tím učím pracovat. S velkou radostí jsem uvítala nabídku zacvičit si společně jogu. Natěsnaly jsem se do mrňavého obýváčku, kamarádka předcvičovala. A pak se ukázalo, že i další přítelkyně ušla podobnou cestu. Ani nevím jak, povídání se samo zvrhlo na sdílení způsobů zvládání stresu. Nakonec sedíme se zavřenýma očima a snažíme se propustit vědomé myšlenky ze svých služeb. Uvolnit je jako koně z ohlávek, až se rozeběhnou do daleka a nechají krajinu naší mysli volnou a připravenou odevzdat bez hodnocení další z neznáma se vynořující obraz. A tím si naprosto hmatatelně odpočinout a připravit se na chaos dalšího bytí, do kterého pak vstoupíme s větším nadhledem, odolností. Kéž by člověk dokázal být disciplinovaný v pravidelnosti cvičení tak, aby to pak fungovalo i na tnutí hlubší, než jsou zářezy obyčejného dne.

Moje další představa o výstupu nad každodenní pinožení byla čistě fyzická.  Ze severní strany domu je uhrančivý výhled na skalnatý vrch Hradiště. Ze symbolického putování pěšky se stala prozaická cesta autem. Rituální opékání špekáčků jakožto uctění našich společensky prospěšných dovedností se rozplynulo jako dým nad ohněm, který se nekonal. Vítr překazil rozdělávání živlu od nepaměti dávaným do souvislosti s ženským elementem, s ženskou péčí.  Špekáčky metamorfovaly v lahodný buřtguláš v naší domácí troubě. A o uctívání ženy jakožto hezčí poloviny lidstva v mém případě také nemohla být řeč, v rychlosti jsem popadla tu nejméně fotogenickou mikinu, co mám. Naštěstí to vzaly holky za mě. A večer to ještě trošku vylepšil Salon Shiny Nails!

V nedělním ránu sedíme v kuchyni, většina z nás barevné nehty zapečené z pekárny, vaříme kávu z místní pražírny, začínáme balíček s novým druhem. První hrnek ochucený mlékem letí do dřezu, chuť je divná, asi odér z lednice. Druhá krabice je také s pachutí, otevírám třetí. Převalujeme tekutinu na jazyku, očucháváme hrnky. Některou napadne ochutnat samotné mléko. Další kamarádka dostane záchvat smíchu, takhle jsme nedegustovaly ani vína s příběhem. Oboje je dobré, jen kombinace se k sobě příliš nehodí. I tak to v životě chodí.

Dojatě se postupně se všemi loučím, balancujíce na hraně udržitelnosti vcelku po tolika euforizujících zážitcích, smíchu, tolika dárcích a překvapeních nakupených v tak krátkém časovém úseku. Debakl s totálním rozpadem osobnosti vyvolá poslední dobrý skutek, kdy kamarádka začne svlékat ložní prádlo.  Chytne mě rapl a křičím na ni, proč mi tu zatraceně (akorát že mnohem peprněji) uklízí a pak se z toho rozbrečím. Cítím se tak strašně neschopná jim všem oplatit tolik lásky! Aby to bylo ještě absurdnější, je to tatáž kamarádka, kterou jsem přivítala slovy o zběsilém úklidu s fatálním koncem. Plytká slova, která člověk bez přemýšlení sype z rukávu, o která zakopává opomíjejíce vděčnost za každý odžitý den a za každou blízkou duši. Jen víc oslav a setkání! Ze srdce děkuju, přítelkyně moje!!!!