Krutomýval: Nevzdávám se naděje, že ze mě bude slušný člověk

Pradědeček byl námořník původem z Bosny. Zcestoval celý svět, v každém přístavu měl nejen několik žen, ale i dětí. Poté co zemřel, se našly jeho deníky z cest. Pro mne bylo fascinující si moci o těch x desítek let později přečíst o dobrodružstvích, která prožíval.

Otec a sestra si také, co já pamatuju, vedou deník a mnohokrát se to ukázalo nejen zajímavé, ale vyloženě užitečné, ať už při řešení běžných rodinných půtek na téma „nene, tak to nebylo“, nebo při zpětné sebereflexi. Oba mi už nesčetněkrát dali Moleskine zápisník, abych si také psal deník, ale já se k tomu nikdy nebyl schopnej dokopat.

Ale protože právě při čtení těch pradědových (po kterém mi otec často říkal, že mám nejen vzhled ale i osobnost) námořnických historek sem se tolik bavil, řekl sem si, že se do toho pustím. A aby mě něco pohánělo, zvolil sem si formu blogu. Říká se, že když člověk zveřejní nějaké svoje rozhodnutí, nebo příslib, má pak větší motivaci mu dostát. Tak asi tak.

Splnilo to tvé očekávání? Změnil ti blog nějak život?

Splnilo se to, kvůli čemu sem si blog zakládal. Píšu, dokumentuju, vedu si záznamy o tom co kdy kde s kým a proč dělám a už teď to hodnotím pozitivně, protože sem si byl díky blogu několikrát schopen dohledat informaci, kterou bych jinak už dávno zapomněl. Třeba kdy mám kam přijít na schůzku. V tomto směru mi blog život asi změnil. Sem trochu víc disciplinovaný.

Jako 33 letý muž jsi na Blog.cz něco jako ohrožený druh – mezi uživateli velmi výrazně převažují dospívající dívky. Nepřipadáš si mezi ostatními blogery trochu, řekněme, „nepatřičně“? A jak se vlastně díváš na místní komunitu – zapojuješ se do ní, nebo ti je lhostejná?

„Nepatřičně“ si nijak nepřipadám, necítím se být v nějakém vyprofilovaném klubu nebo vůbec jakkoliv vyhraněné společnosti, vlastně sem nad svou příslušností k ní nijak předtím neuvažoval. Zdejší komunita mi není „lhostejná“, nicméně musím přiznat, že se do ní nijak extra nezapojuji. Dvakrát sem přispěl na srdce blogu s názorem na ochranu osobních údajů a na mikroplatby, a podívám se na blogy, které mě v minulosti pobavily, ale když hodně cestuji, jako třeba teď, stane se, že nikam jinam mimo svého blogu nezavítám třeba měsíc….

Na svém blogu, který mi mimochodem přijde psaný velmi vtipně a dobře, působíš jako cynický a suverénní světák, zcestovalý rozdavač rad a zkušeností – a v neposlední řadě i jako znalec žen. Jak by ses ty sám popsal v několik větách našim čtenářům, a co mohou na tvém blogu všechno najít?

Děkuji za pochvalu. Je zajímavé dostat zpětnou vazbu ohledně toho, jak člověk na své čtenáře působí a pokud někoho můj blog pobaví, nebo vyloženě rozesměje, nemám již větší ambice.

Sám sebe bych popsal hlavně asi jako profesí právníka trochu deformovaného cestovatele a dobrodruha, co má pud sebezáchovy nižší než je žádoucí norma.

Na mém blogu můžou v několika rubrikách čtenáři najít zážitky z cestování, právní praxe, a zábavy v kině i jinde. Dohromady to spojuje nosné téma psaní vlastního deníku, který se prolíná napříč všema rubrikama.

Úmyslně nepíšu pro žádnou konkrétní skupinu. Ale samotného mě překvapilo, jaké věkové rozpětí z řad dam, které mi píšou, se mezi čtenářkami mého blogu nalézá. Nejmladší slečna, která mi psala, byla asi čtrnáctiletá a nejstarší dáma měla již k sedmdesátce. U obou mě potěšilo, že se podle svých slov na můj blog rády vrací, protože se u něj zasmějou. Ale ti, co komentují nebo mi píší zprávy, tvoří jen zlomek pravidelných čtenářů, takže já vlastně nevím. Z Google analytiky poznám, že ke mně hodně chodí čtenáři přes weby různých vysokých škol, právnických kanceláří, mezinárodních korporací, ale třeba i ministerstev. Nicméně o tom, jestli to sou muži, ženy, nebo co dělají, se víc asi nedozvím. Občas mi napíše soukromou zprávu i muž, i když v tom případě je to spíš žádost o právní zastoupení. Komentující muže „mám“ ve své „stáji“ asi 4. Doufám, že si u mě počte každý, samozřejmě.

Navzdory relativně krátké existenci blogu ses zatím stihl projevit jako velice plodný autor – od února až do dnešních dní jsi na blogu napsal a zveřejnil téměř 150 článků (tzn. nový článek každé dva dny nepřetržitě po dobu 10 měsíců). Co tě pohání k takovému tempu? Je to jistá forma grafomanie, nutkavý pocit, že máš světu co říct, nebo ještě něco jiného?

Můj blog má plnit předsevzetí psát si deník. Psát každý den je opravdu nad mé síly, takže ta kadence „cca jednou za dva dny“ je pro mě akorát a důsledně se jí snažím dodržovat a to i přesto, že někdy se mi opravdu nic psát nechce a přistupuji k tomu asi jako k dalším 50 klikům co má člověk ten den v plánu udělat. Jednou sem se pro něco rozhodl, tedy plním.

Čtenáři vědí, že dlouhodobě přehodnocuji svojí profesi a uvažuji nad změnou povolání. Nejvíc by se mi líbilo být zahradníkem. Měl bych svá hyacintová pole, o která bych se staral, a měl klid. Ale jak to tak vypadá, k té transformaci úplně hned nedojde. I když, pořád se nevzdávám naděje, že jednou ze mě skutečně bude slušný člověk. Ne pirát. Pardon, právník.

Pokud by platila první možnost, pak mi to připomíná můj oblíbený snímek Ďáblův advokát o morálním dilematu jednoho mladého právníka. Viděl jsi ho a jak se ti případně líbil?

Jojo, ten snímek mám rád. Inspirativní. Dobře natočený. Ale holt ne každý sme tak silní jako Keanu Reeves, někteří z nás opakovaně podléhávají šarmu hezkých žen, peněz, moci, a Al Pacina … a předpokládám, že se pak za to budem společně smažit v pekle.

A co taková Ally McBealová (populární komediální seriál z právnického prostředí), není to tvůj oblíbený seriál? 🙂

Stejně jako mezi mými přáteli lékaři se nenajde jeden, který by sledoval Chirurgy nebo Pohotovost, ani mezi právníky co znám, se nenajdou ti, co by pravidelně sledovali Ally McBeal. Z právnických seriálů je zrovna tenhle téměř nekoukatelný, a s právem nemá moc společného. Když už něco, tak sledujte Boston Legal, to je aspoň vtipné.

Jak se obecně díváš na stereotypy spojované s tvou profesí, ať už v médiích nebo filmových či literárních zpracováních? Vidíš tady třeba nějakou převládající představu o právnících, na které ti něco vadí?

Jako na stereotypy, které velmi dobře odrážejí realitu. Na převládající představě o právnících (tedy že to sou v drtivé většině úplatní šmejdi co dou po penězích a po moci) mi nic nevadí, ztotožňuju se s ní. Znám jen naprosté minimum výjimek. A možná jednoho nebo dva právníky, kteří v ČR pracují stejným způsobem jako já, tedy nechávají si platit od klienta, pouze pokud dosáhnou předem stanoveného výsledku a dbají na to, aby fakt, že si člověk pořídí právníka, vždy vedl k úspoře nebo zlepšení životní situace, nikoliv naopak, jak to často vidím v praxi, kdy právník, „pan doktor“, sice vyoperuje „pacientovi“ nemocný žlučník, ale pacient záhy po operaci pojde na vykrvácení. V horším případě vykrvácí ještě na stole a žlučník se „doktorovi“ ani nepodaří vytáhnout.

Vzpomínám si na rozhovor s jednou známou, která studuje práva a která mi kdysi sdělila, ať si nedělám o studentech práv žádné iluze. Dle jejího názoru jsou to prospěchářští kariéristé, kteří si prostřednictvím právnického titulu chtějí zajistit spolehlivý výtah k moci a penězům. Sdílíš také tento názor a prozradíš, jaká byla tvoje motivace dát se na právničinu?

Myslím, že třetina lidí de na práva kvůli budoucnosti, od které si slibují moc a peníze, třetina chce něčemu nebo někomu pomáhat a třetina tam de, protože neumí matiku a neví kam jinam jít, případně je tam poslali rodiče. Z té první třetiny se sto procent uplatní tak jak si představovali, z té druhé třetiny se k nim velmi záhy polovina přidá, protože na ně udeří realita, a ta druhá polovina po zkušenostech s justicí znechuceně odejde učit, psát, nebo dělat HR. Z té poslední třetiny se čtvrtina dostane mezi depresivní pacienty Bohnic, co ještě s právem chvíli tak či onak bojují, než odpadnou, čtvrtina se dá na jinou vysokou školu nebo obor a v právu nikdy nepůsobí, další čtvrtina se užírá v úředničině a do smrti nenávidí své rodiče za to, že je poslali na práva a poslední čtvrtina se nechá zlákat penězi a mocí které vidí u ostatních a dříve nebo později se připojí k té první třetině, „aby nezaostávali“, ale už se jim tolik nevede.

Já sám se rekrutuji z první poloviny té druhé třetiny.

Poslední otázka je jednoduchá. Blogů je dnes nesmírně mnoho, dokonce i těch, které za něco stojí. Proč by podle tebe měli lidé číst zrovna ten tvůj?

Protože je tady ta malá, ale přesto existující šance, že je tam něco rozesměje, nebo aspoň zaujme. Plus ti, kteří se zajímají o cestování, bojová umění, ženy, nebo filmy, si mohou prostřednictvím mého blogu ochutnat různé ukázky z těchto světů, tedy oblastí, kterým se ve svém životě nejvíc věnuju.