Rozhovor: im.

Jednou nám přistál v poště blog@blog.cz e-mail následujícího ražení: „Zdravím. Jsem, řekněme, mírně šílená, bisexuálně orientovaná japonofilní osoba, říkám si im., miluju módu a vše s ní spojené, Glee, muzikály a hudbu jako takovou, žiju svým životem a svými sny, mám blog, a docela bych si přála, aby se mnou vyšel rozhovor na Srdci blogu. Je to možné?„. Slovo dalo slovo a na světě je článek, který si nyní můžete přečíst – s im. jsme si povídali na Facebooku.

im., autorka blogu hide-me.blog.cz
Tobě je 14 let, pokud se nepletu…?
Nepleteš, čtrnáctiny jsem slavila koncem listopadu. Shodou náhod jsme se zrovna v den mých narozenin stěhovali, tak jsem dostala docela zajímavý dáreček :))
Stěhování odkud kam? Na svém profilu na DA mimochodem píšeš, že ses narodila v Londýně, ale žiješ v ČR – znamená tom, že máš cizí národní příslušnost, nebo jak je to?
Stěhování z Jižních Čech do Zdic (to je u Berouna, mimochodem :DD). Co se toho Londýna týče, můj biologický otec je Angličan a mamka pochází ze Slovenska. Já mám národní příslušnosti obě dvě, jak českou, tak britskou, protože jsem nějaký čas žila i v Anglii. Teď bydlím s mamkou a jejím manželem tady ve Středních Čechách a za tátou jezdím na prázdniny :))
A do budoucna už jsi přemýšlela, kde bys chtěla žít trvale?
Já mám hodně ráda Japonsko a miluju cestování a poznávání cizích zemí obecně, takže pro mě připadá v úvahu hodně míst, kde bych chtěla žít, kdybych mohla – Paříž, Tokio, New York, Londýn, Řím… je hrozně moc míst, kde bych se ráda usadila natrvalo, ale že bych už měla vybraný jedno konkrétní… to ne :))
Ano, Japonsko… sama sebe označuješ za japanofilku. Co tě na Japonsku nejvíce baví?
Mám hrozně ráda Japonskou hudbu, dokonce na koncertech některých skupin jsem už i byla. Pak určitě jazyk, na kterém se mi strašně líbí – už jen ta rozmanitost, že jedno slovo použité v určitém kontextu může znamenat třeba deset různých věcí… a kulturu obecně – popravdě tu japanofilii, jestli se to tak dá říct, u mě spustila jednak právě hudba, a pak životopisný (a pravdivý) román Memoirs of a Geisha od Arthura Goldena.
Když ještě zůstanu u toho, co o sobě sama píšeš – ve svém e-mailu se žádostí o rozhovor jsi napsala: „Jsem, řekněme, mírně šílená, bisexuálně orientovaná japonofilní osoba…“ atd. To mě dost pobavilo – kde se prosím tě vzal ten trend, že se dnes většina tvých vrstevnic označuje za bisexuálky?
Tohle se obávám, že nevysvětlím. U většiny mých vrstevnic, se kterými mám společný ten zájem o japonskou hudbu, se to dá odůvodnit většinou tím, že většina japonských hudebníků… zkrátka na nich moc nejde dobře poznat, jestli jde o chlapa nebo o ženskou (příklad: Mana z Moi Dix Mois). Tak možná tím to je. Nebo tím, že v našem věku jsme tak nějak nejistí, co se týče sexuální orientace, a tak radši bereme tu „zlatou střední cestu“, jak se tak říká :))
Áá, takže takhle to je 🙂
Nejspíš jo – obávám se, že lepší vysvětlení asi nenajdu :))
Blog máš založený relativně krátce, ani ne rok. Koukal jsem, že nejsi v Autorském klubu – chtěla bys být, nebo tě to nezajímá?
Rozhodně bych chtěla, dokonce mám od srpna podanou i přihlášku. Přes dobu, kdy pro mě Autorský Klub byli jen nafoukaní snobové, co kecají ostatním blogerům do práce, jsem se přenesla, když jsem zrušila svůj poslední „kusovkový blogísek“, což je nějaký… rok a půl zpátky? :))
Vida, ted jsem našel tvou přihlášku z 16. srpna 2011 v 16:13, tak si ještě chvíli počkáš 🙂 Tzn., že jsi už nějaký blog před tím současným měla?
Měla, a kdyby jeden! :)) První jsem založila za dost velké pomoci Carol, které poslední dobou čím dál častěji děkuju za to, že mě na to blogování přivedla – byl tuším o Stmívání, nebo tak o něčem. Pak přišel hudební blog, po něm asi dalších šest… a po všech těch bložínkách jsem teď tam, kde jsem :))
Kromě blogu jsi mj. na Deviant Artu a na Twitteru. V čem jsou tyto sociální sítě oproti blogu jiné? Doporučila bys někomu, kdo Twitter nepoužívá, aby si na něm založil účet?
DA je prakticky jiný jen systémem užívání a mnohem větší světovou popularitou a možností zviditelnit svou tvorbu, než Blog.cz, ale na druhou stranu mám blog mnohem radši v tom, že je tam mnohem míň uživatelů, než na tom DA, a tak si člověk mnohem rychleji najde někoho, kdo opravdu za něco stojí. A Twitter? Ten se s Blog.cz nedá ani porovnávat, mnohem líp se srovnává s Facebookem. Pro mě je lepší, protože si můžu číst příspěvky lidí, jejichž názory mě zajímají, aniž bych musela čekat, až mi potvrdí žádost o přátelství :))
Proč se mimochodem tvůj profil na Facebooku nachází na, řekněme, poněkud neobvyklé adrese https://www.facebook.com/radimuv.pupik? Nebojíš se, že bys toho časem mohla litovat, až budeš odkaz na svůj profil na FB psát například do svého životopisu při hledání práce? 🙂
Jen mezi námi, když se tak podívám na adresu Facebooku mojé nejlepší kamarádky, tak si myslím, že Radimův Pupík je ještě docela normální 🙂 Ale abych to odůvodnila, šlo tak trochu o hec ze strany oné nejlepší kámošky, která se nějak dostala k Radimově fotce, kde je převlečenej za jednoho člena naší oblíbené skupiny – za člena, který má podezřelou zálibu v odhalování vlastního břicha. Tak proto asi 🙂
Celá řada uživatelů FB prý zapne ráno FB ještě před tím, než vstanou z postele, je to i tvůj případ?
To záleží na tom, co je zrovna za den v týdnu – když chodím do školy, tak to nestíhám a zapínám ho až u snídaně (směje se), ale když jsou prázdniny jako teď, tak se mi to stává docela často 🙂
Koukal jsem, že máš v přátelích na FB spoustu známých blogerů z Blog.cz. Je to myslíš nějaký nový trend, že se lidé, kteří se dříve znali jen z blogu, spřátelují i na FB? A řešíte někdy spolu na FB svoje blogy a blogová témata, nebo se jen „stanete přáteli“ a dál se o sebe nezajímáte?
Já myslím, že s některými řešíme i nejen blogová témata – například když se Sikarem řešíme jedenáctýho Doktora Who, nebo s Taychi skloňování podstatných jmen :)) Jestli to je trend, nevím, ale pravda je, že s některými z těch blogerů jsem si přes Facebook napsala tak jednou nebo dvakrát a pak ta komunikace tak nějak utichla, zatímco se spoustou lidí si píšu hrozně moc bez ohledu na to, jestli blog mají nebo ne. :))
A viděla ses už někdy naživo s někým z blogu? Pokud ne, chtěla bys?
Naživo jsem se viděla jen s Miu, se kterou už jsem si předtím nějakou dobu psala. Z těch zástupů blogerů, které bych někdy rozhodně chtěla potkat, jsou to určitě Sikar, Taychi, Kristen Axe, Bubblegum, Handle a Karel Jech, kterého – dá-li štěstěna – uvidím v lednu na jeho vystoupení v klubu Friends :))
Psala jsi, že máš ráda japonskou hudbu. Dala bys lidem, pro které je japonská hudební scéna španělskou vesnicí, nějaký tip – japonskou kapelu, zpěváka… – co stojí za to?
Určitě Miyavi – má hodně koncertů i v Evropě, hraje jak tvrdší hudbu, tak i takový skoro ploužáky a právě přes něj (a tu Gejšu) jsem se dostala k Japonské kultuře. Dál určitě Gackta a skupinu X JAPAN, letos jsem byla na koncertu všech tří, a jestli budu mít možnost, pojedu zase :))
Mohla bys závěrem říct pár vět o sobě a svém blogu, abys tak na něj mohla pozvat naše čtenáře?
Pár vět o sobě neřeknu, ale spíš uvedu jedno z mnoha mott, kterými se řídím: „Nejsem zvláštní – to se vám jen zdá, protože vy jste všichni stejní. A já už se nechci schovávat – chci žít svůj sen, ať je jakýkoliv.“
O zpovídané blogerce se více dozvíte na jejím blogu hide-me.blog.cz

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: