Rozhovor: Christina Vampire Machart

V listopadovém profilu dalšího člena Autorského klubu Blog.cz se představuje autorka blogu krvave-umeni.blog.cz, vystupující pod přezdívkou Christina Vampire Machart.

  • Můžeš prozradit, kolik ti je let a na jakou chodíš školu?
Asi se budete divit, ale je mi teprve 13 let a chodím na ZŠ. Můj cíl je vystudovat uměleckou školu s oborem grafika a fotografie.
  • Při pátrání po tvé blogové minulosti jsem narazil na tvé minulé přezdívky „cerna elfka“ a „Kikina“. Hlásíš se ke svým blogovým začátkům, nebo se stydíš za své staré články na předchozích blozích?
Neudělala jsem jen tyto blogy, ale také mnoho dalších, které jsem měla tak přibližně měsíc, a potom jsem je hned smazala.
Jestli si dobře pamatuju, můj první blog byl o elfech, bylo mi myslím devět let, v textu byla spousta hrubek a některé komentáře, co mi tam lidi psali, byly opravdu ošklivé, hodně lidí nesouhlasilo s tím co píšu, věk jsem nikde nezveřejňovala, tudíž nikdo nevěděl, kolik mi je. Určitě blog černá elfka byl dobrý začátek, proto blog nemažu.
Další blog, na kterém vystupuju jako „kikina„, byl o plastových modelech zvířat značky Schleich. Tenhle blog si ani moc nechci připomínat, pořád se řešilo, kde koupit jaký model a že tamten, co prodává modely koní na netu, je pašerák, navíc tam byly spousty neautorských článků typu „hlásněte mi, nevím co psát, statistky, hodnocení SR (spřátelené ranče).“ Plastové modely jsem navíc přestala sbírat, blog nechci určitě rušit, protože se ráda podívám na staré články a zasměju se jim 🙂
  • Máš ráda upíry a knížky a filmy kolem nich? Co ty a populární série Twilight?
Popravdě řečeno, touhle vlnou jsem si už prošla, četla jsem upíří deníky, Drákulu i to Twilight. Začalo to Twilight, úplně jsem se do toho zažrala a nemohla jsem přestat číst, přečetla jsem všechny díly a dokonce jsem shlídla i Stmívání ve filmu, to se mi osobně vůbec nelíbilo.
Drákulu jsem četla před rokem, ne že by to byla moje nejoblíbenější kniha, ale konečně to bylo něco pořádného, ne žádnej dívčí románek, takže jsem si docela příjemně početla 🙂
Před rokem a půl jsem si z knihovny půjčila první díl Upířích deníků – dost mě to chytlo, druhý díl jsem vyhrála v jedné fotosoutěži, pustila jsem se do čtení, hned jsem byla napnutá na další díl, a tak jsem si ihned půjčila třetí, prostě mě to vůbec nechytlo a nějak jsem to vůbec nechtěla číst, zdálo se mi to furt stejný.
Stmívání bych si podruhé nikdy nepřečetla – myslím, že je to kniha na jedno přečtení a konec. A nějak mě to přestalo brát a tím jsem ukončila období upírství.
  • Odzbrojil mě tvůj e-mail, ve kterém jsi žádala o rozhovor, část z něj ocituji: „… Dobrý den, jsem majitelka krvavého blogu krvave-umeni.blog.cz, … Krvelačná Christina„. Takže jak je s tou tvou krvelačností? Máš nějaké zkušenosti se sebepoškozováním?
Teď jste mě upřímně rozesmál, já? Co jsem ve škole, když jsme si povídali o jehlách a krvi, omdlela… já? Nikdy 😀
  • Když jsem tvůj blog viděl poprvé, připomněl mi jaro 2008, kdy krvavé blogy hodně „frčely“. V té době jsem viděl stovky blogů plných fotek pořezaných andělů, žiletek, střepů, koupacích van plných krve a podobných obrázků, nejčastěji pocházejících z DeviantArtu. Od nejrůznějších pohoršených lidí nám chodily na tyto blogy časté stížnosti, které jsme zamítali s odůvodněním, že jsou tyto obrázky zcela neškodné, byť bizarní. Líbí se ti tahle – trochu podivná – poetika krve a všeho, co s ní souvisí? Najdeme to také na tvém blogu?
Fascinuje mě, ale čeho je moc, toho je moc. V roce 2009 jsem blog brala hodně vážně „krvavě“, najdete v archivu pár fotek s nožem či psychopatické obrázky s krví…
Čas od času něco takovýho udělám, ale spíš z legrace, rozhodně ne proto, že bych se sebepoškozovala nebo že bych dodržovala pravidla, jak bejt správně „ÍMOU“ 😀
  • Svůj současný blog sis založila v prosinci 2009, před tím jsi už několik jiných blogů měla. Dalo by se říct, že sis blog zakládala v době, kdy již byla největší éra blogování za námi. Nebo je stále mezi teenagery „in“ mít svůj blog a sdílet na něm své zážitky a tvorbu?
Vůbec, ze třídy nemá nikdo svůj blog, když jsme si chtěli všichni udělat společný, prostě jsme tam vůbec nepsali, respektive jsem tam psala všechno já… A mimochodem, Blog.cz ze školy skoro nikdo nezná, což je možná dobře, protože by to byli převážně růžové BLOGÍSQUI s Reklamquami a na to já vážně nejsem zvědavá, těch je už vážně dosti 🙂
  • Podle rubrik na tvém blogu to vypadá, že jsi činorodá dívka. Jaké jsou tvé hlavní koníčky a jak nejraději trávíš volný čas?
Moji velkou vášní je focení, a vlastně bych i řekla, že na něj mám největší talent. Kreslení je moje druhá veliká vášeň, a to kreslení na cokoliv – minulý rok jsem objevila fixy na textil a teď je plně využívám a bez nich by moje trika nebyla tak zajímavá 🙂
Poslední dobou píšu pořád básně a fakt mě to baví, ve čtvrté a páté třídě jsem vyhrála první místo v literární soutěži. Psaní mě rovněž baví – když jsem tuhle svou tvorbu poslala do workshopu, byla velmi velmi zkritizována, ale co, já jsem se jen zasmála a nic si z toho nedělám, protože povídka byla zřejmě špatně pochopena… Psát budu samozřejmě dál, ale určitě jsem se z kritiky profíka poučila, a příště snad nebudu dělat tolik chyb 🙂
Popravdě řečeno, nejraději bych chodila na dvě školy – fotografickou a uměleckou… vůbec se nemůžu rozhodnout…
  • Na svém blogu uvádíš toto: „Mým dalším koníčkem je pitvat přejetá zvířata, jejich střeva apod…“ Je to jen stylizace a určitá póza, nebo je to skutečně tvůj koníček?
Dalo by se říct i ten koníček, už od mala mě baví pozorovat přejeté nebo zakousnuté myši a fotit je, no troška stylizace tam je… samozřejmě, že se v nich nepitvám, i když bych někdy potřebovala pootočit střevo na správné místo, aby byla fotka „lákavější“ 😀
  • Tvůj blog je členem Autorského klubu a v oblíbených stránkách máš naše staré známé blogery, jako je třeba Monyka nebo TlusŤjoch. Připadáš si na Blog.cz někdy jako člen jedné velké komunity (či rodiny, chceš-li)? Vyzkoušela sis někdy přechod k jiné službě? Pokud ano, šli za tebou i tví čtenáři z Blog.cz, nebo se ti nepodařilo je přimět číst blog mimo Blog.cz?
Ano, blog (s výjimkou některých vypatlaných růžových hlav – tím se nechci nikoho dotknout) je, dá-li se říct, jedna velká komunita, nebo jako říkáte „rodina“. Lidí, na které jsem narazila na blozích, jen tak na ulici nepotkám (představte si, jak zastavuju lidi a ptám se: „Máte blog?„) – dokonce mi to umožnilo s některými se sejít. Díky tomu mám kamarády se stejnými zájmy, které bych bez blogu vůbec nepoznala.
Ano, blog mi tehdy nevyhovoval, chtěla jsem něco profesionálnějšího – vyzkoušela jsem estranky, wbs.cz, sblog, webovastranka.cz a mnoho jiných, vždycky jsem se ale vrátila k blogu.
Moji čtenáři pravděpodobně o jiných službách ani nevěděli, protože byly většinou s jinou tématikou, např. akvaristika a drahé kameny. Ale někde jsem si našla zase nové čtenáře… Rozhodně teď u blogu zůstanu 🙂
  • Autorský klub se nevzdává myšlenky uspořádat nějaký větší sraz blogerů a jeho členů. Jak se stavíš k tomuto nápadu, chtěla by ses vidět naživo s jinými členy Autorského klubu?
Tohle rozhodně schvaluju, už mě tahle myšlenka napadla předtím… Jen doufám že bude sraz dobře zorganizován, četla jsem o srazu – myslím, že v Brně – a přišel nakonec jenom jeden člověk. To se doufám v Praze nestane…
Sama bych si ale na sraz netroufla, asi bych šla s nějakou blogerskou kamarádkou, se kterou jsem se sešla už dřív. Doufám, že se sraz v brzké době uskuteční.
  • Na svém blogu máš facebookovské tlačítko „Líbí se mi“, proti kterému řada uživatelů protestovala a odmítala si ho na blogu zapnout. Jaké s ním máš zkušenosti – klikají na něj tvoji čtenáři a přineslo ti to nějaký – alespoň malý – nárůst návštěvnosti?
Bohužel to vůbec nepomohlo a nikdo na tlačítko „líbí se mi“ nekliká. Pak bych už mohla říct, že je to tak trošku zbytečné :/
  • V poslední otázce máš možnost o sobě napsat cokoli, co v rozhovoru dosud nezaznělo, a na závěr pozvat čtenáře na svůj blog.
Jak tady zaznělo – s tím sebepoškozováním – to mi připomíná minulý rok, kdy jsem se strašně snažila být EMO, nosila jsem všechno černé, obarvila jsem si vlasy na černo, nosila rukavičky a ostnaté náramky… bylo to šíleně trapné, takže se ani nedivím, když jsem přispívala do diskuze „Emo styl“ – vysmáli se mi tam (zase to dítě co si hraje na ÍMOU..).
Abyste věděli, něco jsem si o tom stylu zjistila, a nevím to jistě, ale možná jsem ho pochopila: EMO není o řezání. Znám spousta lidí, co chodí barevně oblečení…
Jde hlavně o styl hudby. Teď, kdybyste se mě zeptali, co jsem za styl, odpověděla bych: „Mám svůj vlastní.“ Hodně lidí mě považuje za PUNKERKU, EMAŘKU, ROCKERKU, nebo dokonce GOTHIČKU. Přijde mi trapný mít jakože nějakej styl, protože to lidi hrozně moc svazuje, ať chtěj nebo ne… A, popravdě řečeno, už to ani neřeším, každého je volba, co má za styl, a nikdo se mu do toho nemá prominutím „srát“.
Tak to byl asi takovej závěr, jenom chci říct, že blog samozřejmě není jenom „krvavý“ – je to blog s fotkami a moji tvorbou celkově. Designu se nelekněte, je poněkud „krvavější, než-li by se mohlo zdáti.
krvave-umeni.blog.cz – určitě se podívejte a okomentujte, kritika přijímána s lehce krvavým úsměvem.
  • Díky za rozhovor.
Chcete se o zpovídané Christině a její tvorbě dozvědět více? Navštivte její blog na adrese krvave-umeni.blog.cz

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: