Blogující baculka na lovu Mirka Smolíková

Je jí 23 let, studuje vysokou školu a váží 120 kilogramů. Za svou váhu se nestydí – bloguje na adrese baculkanalovu.blog.cz – a slaví první úspěchy. Před časem s ní vyšel rozhovor v magazínu Ona iDNES.cz, navštěvuje kurz xxl modelek a uvažuje o vlastním projektu ve světě XXL. Představujeme Mirku Smolíkou, „baculku na lovu“.

Mirka Smolíková, autorka blogu baculkanalovu.blog.cz

Čtenáři si „Baculka na lovu“ vykládají jako lov partnera a taková byla i první představa. Psaní blogu mě ale změnilo už při prvním článku a já si uvědomila, že mi nejde jen o lov partnera, že mi jde o lov života. Chtěla jsem ostatním baculkám a baculákům říct, že nejde litovat se a být kořistí vlastního života, že je třeba se vyrovnat se sebou a vyrazit na lov.

Vše o baculatých herečkách, zpěvačkách, modelkách, prostě slavných baculkách. Článkům předchází dlouhodobá příprava a překlady anglických zdrojů, zabere to hodně času, proto přibývají pomalu a proto jsem se zatím nestihla věnovat baculákům v míře, jakou si zaslouží, ale na ně také dojde. A kromě slavných lidí píšu o svém pokusu s xxl modelingem, o svém xxl životě, jak se stalo, že vypadám, jak vypadám, myslím si, co si myslím, jsem, kdo jsem.

Donedávna jsem měla veskrze kladné reakce od pravidelných čtenářů. Lidé se v nich svěřují s vlastními zkušenostmi s nadváhou, vyjadřují obdiv k mému sebevědomí, nebo v případě baculkomilů prostě jen obdivují baculatost. S událostmi posledních dní vzrostl počet negativních komentářů. S tím jsem ale počítala a nemám s tím problém.

Na blogy pro-ana mám vyhraněný názor. Sice nepropagují anorexii jako takovou, propagují ale výrazné omezení příjmu potravy a vlastně vyhladovění organismu. Hubnutí hladověním podle nich neublíží, pokud se to nebude přehánět, pokud bude kontrolované. Kontrolovat hladovění je ale nesmysl a mám s tím vlastní zkušenosti. Při jednom svém hubnutí jsem hodně tančila a cvičila. Kila nechtěla jít dolů a já chtěla výsledky. Výrazně jsem omezila příjem potravy a výsledky se dostavily. A nebylo to nijak těžké, protože na hlad si člověk za chvilku zvykne a začne ho brát jako známku toho, že každým jeho okamžikem hubne. Bála jsem se nabrání kil a tak jsem jedla stále méně. Až se mi dělalo špatně, kdykoli jsem měla něco sníst. Byla jsem přesvědčená, že to je dočasná záležitost, že mám jídlo natolik ráda a tak těžce si ho musím upírat, že bych anorexii nikdy nedostala, a přece jsem se jí blížila. Včas jsem se vzpamatovala. Vyvázla jsem jsem se třinácti kily navíc a malou hormonální změnou, takové štěstí ale nemá každá dívka. Problém s blogy pro-ana je vůbec ta myšlenky hladovění, ať je jakkoli zabalená do kontroly. Radši budu dál neúspěšně zkoušet jiné metody hubnutí, než bych se vrátila k hladovění.

Je to moje oblíbená věta. Vyrůstala jsem jako baculatá holka a do stále větší baculatosti, na svět se dívám jako baculka a sama sebe vnímám jako baculku. Celý můj svět určuje moje baculatost. Kdybych zhubla a přestala být baculkou, což se nikdy nestane, protože bych nikdy nezhubla tolik, abych měla normální postavu, ani bych tak moc zhubnout nechtěla, ale kdyby přece, tak nevím, kdo bych byla a jakým způsobem bych se dívala na svět . To je jako kdyby vás v životě nejvíc ovlivnil váš dědeček a někdo by vrátil čas a dal vám jiného. Byli byste někdo jiný. Znám jen baculčí pohled na svět a nedokážu si představit jiný. To jsem tou větou myslela a bohužel to málokdo pochopil.

Redaktorka serveru hledala informace o českém xxl modelingu a to ji přivedlo na můj blog. Požádala mě o rozhovor o xxl modelingu, xxl životě a vzhledem k názvu blogu o lovu partnera. S rozhovorem jsem spokojená až na titulek. „I my máme právo na kvalitního partnera, říká baculka Mirka.“ Jako bych po někom požadovala partnera. Nic takového bych nikdy neřekla, protože lidé si podle mě myslí, že mají automaticky právo na všechno, aniž by si to zasloužili, ten titulek jde proti mému přesvědčení. Na druhou stranu ho jako bývalý novinář chápu. Velké množství čtenářů pobouřilo, že si tlustá holka něco nárokuje, dali se do čtení, ještě víc se pobouřili, reagovali v diskusi, takže z tohoto hlediska to vše splnilo svůj účel.

Blog změnil celý můj život. Byla jsem spokojená se sebou už před jeho psaním, ale jak jsem psala o silnějších ženách a mužích, dívala se na jejich fotky, rozšiřovala svůj svět o jejich příběhy, stávala jsem se ještě vyrovnanější. Navíc jsem při psaní blogu požádala o rozhovor módní návrhářku, která mi nabídla spolupráci jako modelce. Ze dne na den jsem se ocitla na kurzu modelingu a prošla změnou vzhledu, který přesně odráží to, jak sebe chápu. Obnovila jsem svůj zájem o módu a přišly nové sny. Zatím o nich nebudu mluvit, ale prostě jsem teď někdo jiný a i můj život možná směřuje jinam.

Před pár lety jsem četla několik diskuzí na podobných serverech a vytvořila jsem si svou představu o přispěvatelích, proto jsem se původně nechtěla do diskuse dívat. Zvítězila ale moje zvědavost, jestli někdo pochopil, co jsem chtěla říct. Lidé, kteří to pochopili, přišli ke mně na blog a napsali mi to v komentářích nebo přes vzkaz autorovi. Kteří pochopit nemohli nebo pochopit nechtěli, ti v diskusi vyjádřili své pobouření nad čímkoli, nad čím se dalo. Většina vzkazů byly jen primitivní urážky bez myšlenky. Ty na mě nemají žádný vliv. Potěšily mě komentáře, které se mi bez nadávek snažily, i když někdy drsným způsobem, říct, abych se sebou něco dělala. Ti lidé nevědí, že dělám, to v článku nezaznělo, ale všeobecně mě potěšila jejich snaha, přestože nechápu jejich přesvědčení, že mě znají po přečtení jednoho rozhovoru na internetu nebo že mi mají co mluvit do života.

Prudkost reakcí má podle mě tři příčiny. Stavím se ke kontroverznímu tématu kontroverzním způsobem, to je první příčina. Ke kultu krásy máme každý vlastní postoj související s chápáním sebe sama, ten si hájíme, to je druhá příčina. Naprostá většina lidí nechápe můj postoj k životu, to je třetí příčina. Rádi svalujeme vinu na druhého a já otevřeně přiznávám, že obezita je z velké části moje vlastní vina. Rádi si stěžujeme a já si nestěžuju a ještě si dovolím být spokojená. Máme komplexy z nedokonalého vzhledu a já si obléknu něco, co by se štíhlejší dívky neodvážily, aby jim nešla vidět celulitida. A ještě ji nenechám ani vyretušovat a fotky uveřejním. To jsou postoje pro naprostou většinu lidí nepochopitelné.

Některé ženy preferují kariéru a děti v pozdějším věku, jiné dokončí školu a mají děti. Záleží to na uvážení každého z nás a někdo potřebuje vyzrát, než se stane rodičem. Já sama bych nejdříve ráda dochodila školu. V rámci těchto dvou let chci stále intenzivněji pracovat na svých nových plánech. Po škole se jim dva roky věnovat, a pokud budu finančně zajištěná, můžu mít děti. Snad v té době budu i připravená přijmout zodpovědnost za dalšího člověka na světě a budu k sobě mít někoho, kdo mi s tou zodpovědností pomůže. Snad toho někoho najdu včas.

Jestli lidstvo nezmění způsob svého života a nepřestane tloustnout, modelky xxl se stanou nejdříve realitou a následně nutností. Obezita je problém a je třeba s ním bojovat. Já obezitu nepropaguji a neříkám, že by se měla stát ideálem krásy. Já jen říkám, že ideál krásy by měl být tolerantnější a vidět krásu ve všech velikostech. Že to, že jsem tlustá, ještě neznamená, že nejsem krásná pro někoho, kdo má určitý vkus nebo že bych měla ležet v depresích, protože nezapadám do obecné představy o kráse. Můžu být spokojená se sebou a mezitím pracovat na zdokonalení. To je vzkaz všech modelek xxl.