Blogující baculka na lovu Mirka Smolíková

Je jí 23 let, studuje vysokou školu a váží 120 kilogramů. Za svou váhu se nestydí – bloguje na adrese baculkanalovu.blog.cz – a slaví první úspěchy. Před časem s ní vyšel rozhovor v magazínu Ona iDNES.cz, navštěvuje kurz xxl modelek a uvažuje o vlastním projektu ve světě XXL. Představujeme Mirku Smolíkou, „baculku na lovu“.

Mirka Smolíková, autorka blogu baculkanalovu.blog.cz
  • Svůj blog na adrese baculkanalovu.blog.cz jste si založila 7.srpna 2008 v 18:10. Pamatujete si ještě, s jakým účelem jste si blog tehdy založila, a proč zrovna na této adrese? Co, nebo koho, jste chtěla svým blogem „ulovit“? A podařilo se vám to už?
Čtenáři si „Baculka na lovu“ vykládají jako lov partnera a taková byla i první představa. Psaní blogu mě ale změnilo už při prvním článku a já si uvědomila, že mi nejde jen o lov partnera, že mi jde o lov života. Chtěla jsem ostatním baculkám a baculákům říct, že nejde litovat se a být kořistí vlastního života, že je třeba se vyrovnat se sebou a vyrazit na lov.
  • Co mohou čtenáři na vašem blogu najít?
Vše o baculatých herečkách, zpěvačkách, modelkách, prostě slavných baculkách. Článkům předchází dlouhodobá příprava a překlady anglických zdrojů, zabere to hodně času, proto přibývají pomalu a proto jsem se zatím nestihla věnovat baculákům v míře, jakou si zaslouží, ale na ně také dojde. A kromě slavných lidí píšu o svém pokusu s xxl modelingem, o svém xxl životě, jak se stalo, že vypadám, jak vypadám, myslím si, co si myslím, jsem, kdo jsem.
  • Jaké máte reakce čtenářů – jsou spíše pozitivní, negativní, nebo něco mezi tím? A máte třeba nějakou menší základnu pravidelných čtenářů, například dalších baculek, které s vámi sympatizují, apod.?
Donedávna jsem měla veskrze kladné reakce od pravidelných čtenářů. Lidé se v nich svěřují s vlastními zkušenostmi s nadváhou, vyjadřují obdiv k mému sebevědomí, nebo v případě baculkomilů prostě jen obdivují baculatost. S událostmi posledních dní vzrostl počet negativních komentářů. S tím jsem ale počítala a nemám s tím problém.
  • Na Blog.cz, kde máte založen svůj blog, existuje specifická skupina tzv. pro-ana blogů, jejichž autorky si vedou deníčky o tom, co za den snědly a kolik by chtěly zhubnout. Jak se na tyto blogy díváte, přijdou vám například nebezpečné?
Na blogy pro-ana mám vyhraněný názor. Sice nepropagují anorexii jako takovou, propagují ale výrazné omezení příjmu potravy a vlastně vyhladovění organismu. Hubnutí hladověním podle nich neublíží, pokud se to nebude přehánět, pokud bude kontrolované. Kontrolovat hladovění je ale nesmysl a mám s tím vlastní zkušenosti. Při jednom svém hubnutí jsem hodně tančila a cvičila. Kila nechtěla jít dolů a já chtěla výsledky. Výrazně jsem omezila příjem potravy a výsledky se dostavily. A nebylo to nijak těžké, protože na hlad si člověk za chvilku zvykne a začne ho brát jako známku toho, že každým jeho okamžikem hubne. Bála jsem se nabrání kil a tak jsem jedla stále méně. Až se mi dělalo špatně, kdykoli jsem měla něco sníst. Byla jsem přesvědčená, že to je dočasná záležitost, že mám jídlo natolik ráda a tak těžce si ho musím upírat, že bych anorexii nikdy nedostala, a přece jsem se jí blížila. Včas jsem se vzpamatovala. Vyvázla jsem jsem se třinácti kily navíc a malou hormonální změnou, takové štěstí ale nemá každá dívka. Problém s blogy pro-ana je vůbec ta myšlenky hladovění, ať je jakkoli zabalená do kontroly. Radši budu dál neúspěšně zkoušet jiné metody hubnutí, než bych se vrátila k hladovění.
  • Pojďme se věnovat rozhovoru s vámi, který vyšel na iDnes. Zaujala mě v něm vaše formulace „…Asi jsem se zasekla ve svém baculčím světě a jeho pravidlech.“ Mám z toho pocit, že jste se smířila s tím, že vás lidé vnímají v prvé řadě jako BACULKU, a až pak jako Mirku Smolíkovou. Můžete to trochu rozvést?
Je to moje oblíbená věta. Vyrůstala jsem jako baculatá holka a do stále větší baculatosti, na svět se dívám jako baculka a sama sebe vnímám jako baculku. Celý můj svět určuje moje baculatost. Kdybych zhubla a přestala být baculkou, což se nikdy nestane, protože bych nikdy nezhubla tolik, abych měla normální postavu, ani bych tak moc zhubnout nechtěla, ale kdyby přece, tak nevím, kdo bych byla a jakým způsobem bych se dívala na svět . To je jako kdyby vás v životě nejvíc ovlivnil váš dědeček a někdo by vrátil čas a dal vám jiného. Byli byste někdo jiný. Znám jen baculčí pohled na svět a nedokážu si představit jiný. To jsem tou větou myslela a bohužel to málokdo pochopil.
  • Jak vlastně zmíněný rozhovor vznikl? Dostala jste se k němu přes váš blog?
Redaktorka serveru hledala informace o českém xxl modelingu a to ji přivedlo na můj blog. Požádala mě o rozhovor o xxl modelingu, xxl životě a vzhledem k názvu blogu o lovu partnera. S rozhovorem jsem spokojená až na titulek. „I my máme právo na kvalitního partnera, říká baculka Mirka.“ Jako bych po někom požadovala partnera. Nic takového bych nikdy neřekla, protože lidé si podle mě myslí, že mají automaticky právo na všechno, aniž by si to zasloužili, ten titulek jde proti mému přesvědčení. Na druhou stranu ho jako bývalý novinář chápu. Velké množství čtenářů pobouřilo, že si tlustá holka něco nárokuje, dali se do čtení, ještě víc se pobouřili, reagovali v diskusi, takže z tohoto hlediska to vše splnilo svůj účel.
  • Jaké další změny ve vašem životě vám blog přinesl?
Blog změnil celý můj život. Byla jsem spokojená se sebou už před jeho psaním, ale jak jsem psala o silnějších ženách a mužích, dívala se na jejich fotky, rozšiřovala svůj svět o jejich příběhy, stávala jsem se ještě vyrovnanější. Navíc jsem při psaní blogu požádala o rozhovor módní návrhářku, která mi nabídla spolupráci jako modelce. Ze dne na den jsem se ocitla na kurzu modelingu a prošla změnou vzhledu, který přesně odráží to, jak sebe chápu. Obnovila jsem svůj zájem o módu a přišly nové sny. Zatím o nich nebudu mluvit, ale prostě jsem teď někdo jiný a i můj život možná směřuje jinam.
  • U zmíněného rozhovoru s vámi na iDNES je rozsáhlá diskuse, která v době psaní tohoto článku obsahovala neuvěřitelných 1681 příspěvků. Sledovala jste tu diskusi, nebo vám na ní nezáleží?
Před pár lety jsem četla několik diskuzí na podobných serverech a vytvořila jsem si svou představu o přispěvatelích, proto jsem se původně nechtěla do diskuse dívat. Zvítězila ale moje zvědavost, jestli někdo pochopil, co jsem chtěla říct. Lidé, kteří to pochopili, přišli ke mně na blog a napsali mi to v komentářích nebo přes vzkaz autorovi. Kteří pochopit nemohli nebo pochopit nechtěli, ti v diskusi vyjádřili své pobouření nad čímkoli, nad čím se dalo. Většina vzkazů byly jen primitivní urážky bez myšlenky. Ty na mě nemají žádný vliv. Potěšily mě komentáře, které se mi bez nadávek snažily, i když někdy drsným způsobem, říct, abych se sebou něco dělala. Ti lidé nevědí, že dělám, to v článku nezaznělo, ale všeobecně mě potěšila jejich snaha, přestože nechápu jejich přesvědčení, že mě znají po přečtení jednoho rozhovoru na internetu nebo že mi mají co mluvit do života.
  • Proč si myslíte, že tam vznikla tak silná reakce? Nemůže to být kvůli tomu, že se tak trochu stavíte do kontroverzní polohy ženy, která se vzepřela všeobecnému kultu štíhlosti, a jde záměrně proti mainstreamu (viz kurz xxl modelek).
Prudkost reakcí má podle mě tři příčiny. Stavím se ke kontroverznímu tématu kontroverzním způsobem, to je první příčina. Ke kultu krásy máme každý vlastní postoj související s chápáním sebe sama, ten si hájíme, to je druhá příčina. Naprostá většina lidí nechápe můj postoj k životu, to je třetí příčina. Rádi svalujeme vinu na druhého a já otevřeně přiznávám, že obezita je z velké části moje vlastní vina. Rádi si stěžujeme a já si nestěžuju a ještě si dovolím být spokojená. Máme komplexy z nedokonalého vzhledu a já si obléknu něco, co by se štíhlejší dívky neodvážily, aby jim nešla vidět celulitida. A ještě ji nenechám ani vyretušovat a fotky uveřejním. To jsou postoje pro naprostou většinu lidí nepochopitelné.
  • Dočetl jsem se, že jste mladá (23 let), zatím studujete a navštěvujete kurzy xxl modelek. Na nudu si zřejmě stěžovat zatím nemusíte. Kdy by se podle vás měl mladý člověk nějak usadit a založit vlastní rodinu?
Některé ženy preferují kariéru a děti v pozdějším věku, jiné dokončí školu a mají děti. Záleží to na uvážení každého z nás a někdo potřebuje vyzrát, než se stane rodičem. Já sama bych nejdříve ráda dochodila školu. V rámci těchto dvou let chci stále intenzivněji pracovat na svých nových plánech. Po škole se jim dva roky věnovat, a pokud budu finančně zajištěná, můžu mít děti. Snad v té době budu i připravená přijmout zodpovědnost za dalšího člověka na světě a budu k sobě mít někoho, kdo mi s tou zodpovědností pomůže. Snad toho někoho najdu včas.
  • Jak se díváte do budoucna? Vyspělé západní země trápí problémy s narůstající obezitou populace a v Česku je to obzvlášť palčivý problém, patříme mezi nejobéznější národy na světě. Myslíte si například, že narůstající počty baculek a tlouštíků změní současný kult štíhlosti? Budeme se za 10 let běžně setkávat na obálkách módních časopisů se 120 kilovými modelkami?
Jestli lidstvo nezmění způsob svého života a nepřestane tloustnout, modelky xxl se stanou nejdříve realitou a následně nutností. Obezita je problém a je třeba s ním bojovat. Já obezitu nepropaguji a neříkám, že by se měla stát ideálem krásy. Já jen říkám, že ideál krásy by měl být tolerantnější a vidět krásu ve všech velikostech. Že to, že jsem tlustá, ještě neznamená, že nejsem krásná pro někoho, kdo má určitý vkus nebo že bych měla ležet v depresích, protože nezapadám do obecné představy o kráse. Můžu být spokojená se sebou a mezitím pracovat na zdokonalení. To je vzkaz všech modelek xxl.

Publikoval Jakuta

Četla jsem, že žena dva roky po nástupu na rodičovskou, prožívá nejhlubší pád svého sebevědomí. Určitě to byl moudrý článek. O tom, co sebevědomí udělá během dalších přibývajících roků bez sociální masáže v zaměstnání, nepsali. Každopádně jsem se nestala nejlepší matkou na světě (ano, to jsem v plánu měla), zjistila jsem, že vařit-prát-oblékat-žít ekologicky nejde (to jsem aspoň zkoušela), nenaučila jsem se nový jazyk (to možná ještě zkusím), ani nazaložila firmu, nedodělala doktorát ani nezískala nový titul, nepohnula lokální ani světovou politikou, nezačala chovat včely... Zkrátka, že není nic, čím bych se tu blyštěla a jiskřil Jediné, co trénuji donekonečna je trpělivost, plánovací + slaďovací schopnosti a odvahu. Běhání a psaní blogu jsou dva úniky, které si držím chráněné jako výsostné vody jejího veličenstva. To je to, co mě spojuje s dobou bez dětí a co mi umožňuje vracet se pouze a jenom k sobě. Obé je zdrojem endorfinů. Kladný vliv běhu pociťuje zejména rodina - když se vrátí úplně jiná žena/máma. A když blogem potěším někoho z vás, bude to bezmezně těšit i mě. Jiné ambice nemám. Světlu vstříc!!

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s

%d blogerům se to líbí: