Autor: idanovotna.blog.cz
Listopadový rozhovor představuje autorku blogu espoir.blog.cz (která nás zaujala svým obrázkem v jedné z našich soutěží) a autorku blogu miriblog.blog.cz (které jsme si pro změnu všimli díky jejím chytrým komentářům na našem blogu). A již nyní můžeme prozradit, že v prosinci budeme blogery pro rozhovor vybírat zcela jinak 🙂
Přečtěte si odpovědi dívek na otázky, které jsme jim zaslali e-mailem.
Miriam, autorka blogu miriblog.blog.cz
Jeanette, autorka blogu espoir.blog.cz
- Začněme tradičně otázkou po věku, pokud to není tajemství 🙂 Kolik ti je let?
M.: Někdy si připadám velmi hloupá a mladá, někdy ze sebe dělám chytrého dospěláka, ale nejčastěji se chovám tak, aby lidé poznali, že mi je teprve třináct let.
J.: Ještě naštěstí nejsem tak stará, abych to tajila 🙂 . Čerstvě 16.
- Prozradíš i odkud jsi?
M.: Bydlím nedaleko pěkného městečka Hradec nad Moravicí, kde se nachází i nádherný románsko-gotický zámek, na který často a ráda chodím. Beru to jako domov, protože ta malá nezajímavá vesnička na kopečku, kde stojí náš domeček, se mi nelíbí.
J.: Ani Morava a ani Slezsko… chvíle napětí… Čechy 🙂 .
- Kdybys ses měla vystihnout v jedné větě, jak by zněla?
M.: Jsem normální, trochu bláznivá holka, které se nelíbí tento svět, vždy si stojí za svým – ne vždy dobrým – názorem, a má tu čest držet neobvyklé jméno Miriam.
J.: Snažím se být přátelská, hodná a pomáhat ostatním, protože věřím v to, že bychom se měli chovat k ostatním tak, jak chceme, aby se oni chovali k nám, ale na druhou stranu jsem dost puntičkářská a občas nimrající věci do detailu.
- Zkus nám přiblížit, co tě nejvíc baví a zajímá?
M.: Miluju hudbu. Poslouchám převážně rock. Hraju moc ráda na klavír – povinně, ale i pro radost. Ráda píšu, kreslím, bloguju a hraju volejbal. Moc mě baví něco vyrábět a taky se amatérsky věnuju fingerboardingu.
J.: Pořád se to mění, už jsem prošla spoustu mánií přes různé kroužky, koně, psi, sběratelství, až po nějaké činnosti jako keramika, psaní…. Teď mě momentálně bere už asi rok a půl kreslení, o kterém mám svůj blog a od září jsem se nadchnula pro hraní na klávesy, doufám, že u obou těchto věcí zůstanu, hrozně mě baví. Pak taky jazyky, jsem ráda, že můj rodný jazyk je jeden z těch nejtěžších a nejhezčích, snad dost obstojně mluvím anglicky a učím se francouzsky a německy a budou mi přibývat další. A nepřežila bych bez hudby.
- Jakou studuješ školu, a co bys chtěla jednou dělat?
M.: Chodím do církevní základní školy. Jsem teprve v osmé třídě, takže nemám ještě ani základní vzdělání. Žádné plány do budoucnosti zatím nemám. Jen takové myšlenky o tom, že bych jednou byla učitelkou hudby nebo učitelkou na základní škole a iluze o tom, že bych se stala spisovatelkou. Jinak opravdu nevím. Slovem BUDOUCNOST se zabývám jen zřídka.
J.: Studuju první ročník gymnázia, nedá se říct, že by mě to nějak moc bavilo, je to pro mě prostě: ,,Hmm. Škola.“. Strašně bych chtěla vysokou v Londýně, ale to je asi bohužel jen sen. Moje představa budoucího povolání se pořád mění, teď si přeju být profesionální pianista a požární auto zároveň, ale fakt netuším, kam moje cesta povede. Uvidím 🙂 .
- Čteš knížky, a pokud ano, jaké tě nejvíc baví?
M.: Samozřejmě, knihy čtu. A moc ráda! Vždy jsem četla dívčí romány, ale ty mě časem přestaly bavit. Poslední dobou mě hodně baví kniha Stmívání a další její díly – právě čtu Nový měsíc a chystám se i na Zatmění. Líbí se mi ale i Harry Potter od spisovatelky Rowlingové. Nejsou to knihy, které patří jen do jednoho žánru, míchá se v nich dobrodružství, romantika, ale i trochu fantazie, což mě velmi baví.
J.: Čtu jich hrozně moc, jsem schopná přečíst i tři dvěstěstránkové týdně, nebo nějakou osmisetstránkovou bichli. Pamatuju si, že ve druhé třídě na základce jsem už hltala Sherlocka Holmese a Agathu Christie, ve třetí pak Čachtickou paní, kterou mi zabavili. Ty pohádky musím dohánět teď 🙂 . Miluju vlastně skoro všechny žánry, jediné, čeho se štítím, byly odjakživa romány pro dívky a harlekýnky.
- Jak nejčastěji trávíš volný čas?
M.: Jak už jsem již zmiňovala, baví mě poslouchat, ale i hrát hudbu. Ve škole o přestávkách často hraju volejbal nebo stolní tenis. Doma něco tvořím, ale převážně píšu a ráda chodím na pěší procházky. Někdy chodím sama, ale mám ráda i společnost kamarádů.
J.: Svými koníčky, hloubáním nad nevyřešitelnými úkoly z matematiky, s přáteli, fantazírováním, posloucháním The Frames a dalších mých oblíbených kapel a zpěváků,sledováním skečů Monty Pythonů a A bit of Fry and Laurie…
- Máš nějaké zvíře? Pokud ano, nenapadlo tě někdy třeba založit mu taky blog? Poslední dobou je velká móda zakládat svým domácím miláčkům vlastní stránky, a k tomuto účelu existují i specializované služby.
M.: Ano, máme doma pejska. Jmenuje se Jack, je to černý labrador a má svůj kotec na zahrádce.
Už jsem mnohokrát narazila na blogy o domácích mazlíčcích, které byly moc pěkné, ale mě osobně nikdy nenapadlo založit blog mému psovi. Nevím, co bych na ten blog dávala. Když mám nějaké fotky nebo zážitky s Jackem, tak je jednoduše vložím na svůj blog. Můj blog je taková všehochuť; nemám důvod rozdělovat své různé zájmy do několika blogů, protože bych to asi nestíhala. Stačí mi jeden jediný blog, na který dám vše, co mě napadne. A myslím si, že Jackovi snad nevadí 🙂
J.: Mám morče a zakládat mu blog by se mi nechtělo, přijde mi lepší věnovat tomu zvířeti nějaký čas navíc místo datlování nějakých informací o něm. Tak mi to prostě připadá, tenhle okruh blogů jde mimo mě.
- Nebojíš se na internetu o své soukromí? Jak moc si hlídáš svá osobní data a další citlivé informace?
M.: Poslední dobou se bojím. Vždy jsem zveřejnila na internetu vše, co mě napadlo, ale teď jsem zjistila, že to není vůbec dobré. Mnoho lidí se o mně dozvídá věci, které jim mohou posloužit k dosti špatným činům a dokonce i lidé z mého okolí na mě často narážejí, kvůli faktům, které na internetu zveřejňuju. Proto jsem se rozhodla se víc stáhnout do soukromí, nepropagovat ve škole svůj blog a nepsat do různých profilů VŠE o sobě. Musím se ale přiznat, že se mi to moc nedaří. Zavařila jsem si to sama tím, že jsem před několika lety byla ještě víc nerozumná, než jsem teď.
J.: Nikam nepíšu jen tak svoje osobní údaje jako jméno, bydliště apod. ,,Na internetu nikdy nevíte, kdo je na druhé straně“.
- Pojďme se teď trochu věnovat tvému blogu. Kdy tě napadlo si založit blog na Blog.cz a s jakým účelem sis ho tehdy zakládala? Dostala ses k Blog.cz třeba přes doporučení nějaké kamarádky, která zde už blog měla?
M.: Jakmile jsem se naučila zacházet s internetem, zatoužila jsem po vlastnictví svých vlastních internetových stránek. Hledala jsem dlouho. Vyzkoušela jsem mnoho serverů, které poskytují vytvoření vlastních internetových stránek, ale všechny mi připadaly moc náročné, nepřehledné a nebylo to podle mých představ. Když jsem nakonec narazila na Blog.cz, byla jsem nadšená. Nastavení a ovládání blogu dříve nebylo ještě tak uvolněné a vymožené, ale rozhodně nejvíce vyhovovalo mým představám a také mi připadalo nejsnadnější ze všech serverů, které jsem prošla. Den založení svého blogu si pamatuji přesně. Bylo to 18. ledna 2007. Byl to můj první, ale i poslední blog, který jsem si kdy založila. Doteď se o něj starám a jsem s ním spokojená. Mimochodem, v lednu bude slavit už tři roky. Staroušek…
J.: Napadlo mě to někdy loni v létě, resp. jsem si rezervovala tu adresu (espoir je francouzsky naděje) a na podzim jsem na něj pomalu začala něco dávat, zakládala jsem si ho s tím, že si tam budu psát zážitky z deváté třídy, abych měla i nějaké psané vzpomínky, a že časem na něj začnu přidávat i své kresby. Na blog.cz jsem se dostala náhodou, do té doby jsem netušila, co to je.
- Je to tvůj první blog, nebo jsi už před tím měla nějaké jiné?
M.: Jak už jsem řekla, je to můj první blog. Mimo něj jsem si pak založila ještě několik nesmyslných blogů, které jsem po čase smazala, protože jsem neměla čas na víc blogů a chtěla jsem mít vše v jednom. Teď se ještě společně se spolužačkami starám o třídní blog, což není tak náročné.
A slibuju, že svého prvního blogu se jen tak nevzdám.
J.: Jako 13 letá jsem měla blog o Pirátech z Karibiku 🙂 . Pak jsem taky jeden z adminů na reducto.blog.cz, na kterém je všechno kolem Harryho Pottera. Chápu, že spousta lidí pokládá tenhle typ blogů za méněcenný, ale na druhou stranu, ony jsou někdy lepší než nějaké zpravodaje a dozvíte se od nich některé informace (třeba o filmu, na který se těšíte) mnohem dříve.
- Co ti blog dává, co ti bere?
M.: Blog mi dává mnoho. Když se nudím, vždy mě zabaví. Naučila jsem se díky němu mnoha užitečným věcem na internetu, ale i v grafice, protože se vždy snažím přijít na kloub různým věcem, kterým nerozumím. Sama si najdu nějaké řešení, které je pro mě mnohdy užitečné i v praxi. Taky jsem si díky blogu našla mnoho skvělých přátel, které znám jen tak, jak to chtějí oni, protože se osobně neznáme. I přes to je mám ráda a baví mě číst jejich blogy.
A co mi blog bere? Čas a někdy i soukromí.
J.: Možnost se vyjádřit a nové zkušenosti a bere mi jen pár minut týdně, během kterých na něj něco vložím a přečtu komentáře, rozhodně u něj netrávím hodiny. Nějaký čas taky strávím čtením ostatních, ale není to nijak tragicky časově náročné.
- Myslíš, že je možné být na blogu závislý? Máš s tím třeba někdy problém, kdy se nemůžeš odtrhnout od počítače?
M.: Slovo ZÁVISLOST se podle mě k blogaření nehodí. Je pravda, že někdy jsem opravdu zaujatá psaním článku, že se od toho nerada odtrhuju, ale dá se to přežít. Musím se přiznat, že vždy, když jsem na jakémkoli počítači, tak se jdu vždy podívat na e-mail a po té hned na blog. Je to už zvyk, ne závislost.
J.: Určitě je to možné, ale já s tím snad problém nemám, většinou jsem tak unavená ze školy, že na blog stejně nejsem schopná nic napsat, akorát omrknu pár stránek a odtrhávám se 🙂 .
- V čem je tvůj blog podle tebe odlišný od všech jiných blogů?
M.: Každý blog se něčím liší. Můj blog je možná zajímavý svou změnou. Asi rok jsem byla obyčejnou „kopírkou“ článků a fotek, jako mnoho jiných blogerů, kteří zatím neví, o čem blogaření opravdu je. Když jsem si uvědomila, že kopírování je nudné a k ničemu (když nepočítám tu návštěvnost), začala jsem se věnovat jiným věcem. Pomalu jsem začala přidávat články ze své vlastní hlavy, ale k tomu jsem stále kopírovala různé fotky zpěváků. Nakonec jsem se kopírování vzdala. Přestalo mě to bavit. A teď? Dávám na blog jen videa a vlastní tvorbu – různé povídky, fotky a mnoho dalších článků složených z velkého množství písmenek nebo obrázků. Zkopírované články jsem nesmazala, nechala jsem si je na blogu jako zábavu, pro lidi, které nebaví číst a poslouchat hudbu.
J.: Píšu, co si doopravdy myslím, mám na svůj věk nezdravě velké plány do budoucna, pozadí mého blogu je jako vytržené ze zdi mateřské školky a občas, mám, problémy, s, interpunkcí 🙂 .
- Jaký je tvůj názor na mazání komentářů? Necháš své čtenáře psát do komentářů k tvým článkům cokoli, nebo komentáře, které se ti nějak nelíbí, smažeš?
M.: Komentáře zásadně nemažu, pokud to nejsou nesmyslné znaky nebo spammerské kódy. Kritika v komentářích mi nevadí, ba naopak, ráda si přečtu to, co se lidem na mém blogu nelíbí. Nejsem ale rozhodnuta změnit vše, co se někomu nelíbí. Hlavní je to, co se líbí mě, protože je to MŮJ blog.
J.: Nějaké hnusné bezdůvodné urážky nebo tupé reklamy bych asi mazala, ale ty naštěstí na blogu nemám. Když mi někdo napíše svůj názor do komentářů, tak ho rozhodně nemažu, i když je třeba jiný než ten můj. Cením si každého, kdo napíše svůj názor a není to jen nějaké tříslovné ,,to je blbost“.
- V jedné z našich nedávných anket jsme zjistili, že si spousta blogerů našla díky svému blogu kamarády i v reálu a pravidelně se vídají. Jak je to u tebe?
M.: Nikdy jsem nepoznala osobně žádného kamaráda z blogu osobně. Jen některé moje spolužačky a kamarádky si podle mě založily blogy.
J.: Na svém prvním blogu jsem se ,,seznámila“ s třemi blogery, s kterými si píšu do teď, s jedním plánujeme do konce roku nějaké setkání, ale zatím tedy nikoho osobně neznám. Docela se toho bojím, nikdy nevíte, co je to za člověka doopravdy. Sice o něm můžete hodně vědět, ale některé velmi důležité věci a třeba jeho špatné vlastnosti se z jeho blogu nedozvíte, protože když někdo píše sám o sobě, má většinou sklon dělat ze sebe bezchybnějšího, než ve skutečnosti je.
- Pro označení člověka, který má svůj blog, se nejčastěji používá označení „blogger“. My na blog.cz razíme variantu s jedním G – „bloger“. A velmi časté je i označení „blogerka“, které se mi ale přiznám ani trochu nelíbí a trhá mi to uši. Jak by ses označila ty – jsi blogger, bloger, nebo blogerka?
M.: Většinou se označuju jako BLOGER. Dvě písmenka R mi připadají nečeské. Ale rozlišování holek a kluků (blogerů a blogerek) mi nevadí.
J.: Mně se nelíbí ani jedno označení, spíš bych použila nějakou nepraktickou indiánskou variantu – ,,Ten/Ta, co má blog“, nebo něco nového, jako blogggogirl (pro jistotu tři géčka za sebou), blogista, blogistka nebo… Plácám 🙂 . Já nevím, tenhle problém mě nijak nepálí.
- Jsi kromě blog.cz registrovaná i na nějakém jiném podobném serveru, typu seznamky, komunitní sítě, apod.?
M.: Internetové stránky si dělám zásadně jen na blog.cz. Kromě toho jsem zaregistrovaná na Facebooku a Lide.cz, ale tyto servery navštěvuju jen zřídka.
J.: Jsem na DeviantArtu, který považuju za jednu z nejlepších stránek, je skvěle propracovaný, je na něm spousta talentovaných lidí a člověk se něco nového naučí. Pak jsem taky bohužel na Facebooku, ke kterému jsem se nechala zviklat ostatními a nijak zvlášť se mi nelíbí.
- V aktuální anketní otázce na našem blogu se ptáme našich uživatelů, jaký je jejich postoj k vegetariánství. Jak jsi na tom ty – jsi vegetarián, nejsi, chceš se jím stát, zkusila sis to a zase rozmyslela…?
M.: Vegetariánství mě nikdy nijak neoslovilo. Jen když jsem byla malá, tak jsem mamce říkala, že jsem vegetarián, protože mi nechutnal vepřový řízek, ale teď mi to nevadí. Mám ráda maso. Ať žijou bílkoviny!
J.: Většina lidí, co znám, jsou vegetariáni podle toho, jak jim to maso chutná, ale věřím, že existují i takoví, kteří by maso nikdy do pusy nevzali, i když osobně nikoho takového neznám. Necpu do sebe kila flákot, spíš když můžu, tak si většinou vyberu jídlo bez masa, ale nijak moc to neřeším.
- V poslední otázce máš možnost nějak stručně představit svůj blog, a pozvat na něj nové čtenáře, kteří si čtou tento rozhovor.
M.: Pokud rádi čtete, milujete hudbu a rádi přemýšlíte o životě netradičním způsobem, tak jste rozhodně vítáni! Myslím, že na mém blogu najdete mnoho věcí nejen o mě a doufám, že vás na něm alespoň něco osloví. Někdy i já sama se divím, co všechno tam mám. To víte, člověk si nepamatuje, co zveřejnil na blogu před dvěma lety…
J.: Tak třeba… Pokud milujete irskou hudbu, malování, knížky, trampolíny a ty boží pružiny, co skáčou ze schodů nebo vás baví číst něčí myšlenky, máte britský smysl pro humor (Chápu. Krmil jste toho holuba tak usilovně, až jste opomenul z toho okna nevypadnout.) a bojujete se závislostí na čokoládě, můžete přijít na můj blog na návštěvu 😉 .
- Speciální otázka pro Miriam: Na tvém blogu jsem našel spoustu fotek tvých kofoláčků, včetně návodu na jejich výrobu.
Mohla bys nějak vysvětlit lidem, kteří o tom nikdy neslyšeli, jak vznikl tenhle fenomén kofoláčků, a co to vlastně je?
M.: Kofolásky jsem začala vyrábět, jakmile jsem poprvé viděla reklamu na Kofolu, kde byl kluk, který tyto panáčky vyráběl a rozdával je lidem. Moc se mi to líbilo a hned jsem se pokusila nějakého vyrobit. Zprvu vypadali divně, ale časem jsem přišla na dobrý způsob výroby. Začala jsem je rozdávat kamarádům, mnoho lidí ve škole si je ode mě doslova „objednávali“. Samozřejmě jsem je rozdávala zdarma. Teď je vyrábím ve škole, protože je budeme prodávat na vánočních trzích. Někdy si připadám jako „továrna na Kofolásky“. Ale to nevadí, mě to baví.
Nyní se Kofolásci pomalu, ale jistě stahují do ústraní a není o ně už takový zájem, jako dřív, ale to nezabraňuje tomu, abych nepokračovala dál v jejich výrobě a vylepšování. Návod na jejich výrobu a fotky najdete na mém blogu. A nezapomeňte – čím víc lásky rozdáte, tím víc vám jí zůstane!
- Speciální otázka pro Jeanette: Již z letmého pohledu na tvůj blog je zřejmé, že máš velký výtvarný talent – v naší fan artové soutěži jsou skončila z 207 soutěžících na třetím místě s tímto obrázkem:
Velmi nás oslovil i tvůj další obrázek, na kterém jsi zpodobnila Jyxo:
Můžeš prozradit okolnosti vzniku tohoto obrázku a to, proč si Jyxo představuješ zrovna takto?
J.: Děkuji, tohle bylo do mé soutěže o blog.cz – napadlo mě nějak zpodobnit jedno zákoutí nějaké vaší kanceláře a nejvíc se mi líbila představa Kittanyy (kittanya.blog.cz), do které jsem přidala i svoje vlastní nápady – krysa ve ventilačce, polička jedu, kávovar na praktickém místě, fusekle na záclonách… Ovšem úplně nejlepší bylo, když Krutomluv napsal článek, že ten plakát z divokého západu jeho mládí, který jsem tam načmárala nad stůl, doma doopravdy má :D.
od sebe k sobě 