Zápis z vody se stává povinností, každoroční bilance cvaknutí se začíná mít začátkem léta pevné místo na blogu. Za posledních sedm let jsme jeli šestkrát. Jednou jsme vynechali kvůli obřímu břichu s dvojčaty. Vloni jsem jela se staršími dětmi sama, protože se slavný autor zrovna potřeboval dotýkat hvězd. Nepochopil proto, jak krásné je jet jen s ovladatelnou polovinou smečky a letos mě donutil kývnout na plnou posádku pulců. A dobře donutil!
Při vzpomínce na dvě usazené bábovky v porcelánu spokojeně máchajícími pruty ve vodě, se radostně tetelím. Ještě předloni na Jizeře kvalifikovaně přeřvaly jez, sotva se dotkly zadkem sedátka.
Vyplutí předcházela datová kolize. Pozvání na oslavu narozenin bývalého šéfa, které se neodmítá. Hrubým nátlakem na organizátory jsem docílila maximálního přiblížení obou destinací, přejezd mezi pátečním bodem A a sobotním bodem B činil pouhých 130km. Výherní řeka – Sázava, nástupní stanice Ledečko. Jak krásné je svištět nad ránem, po 4 hodinách spánku, za milovanými, a hlavně nachystanými námořníky, jen jen hupnout do lodi.
Jediný, kdo z naší rádoby vodácké rodiny vzal přípravu zodpovědně, byl manžel. Ještě těsně před naloděním zvracel jak po mozečkové mrtvici. Poctivá premedikace, aby ho houpání vln nemohlo porazit – jak mi kdysi vysvětlil. Děti se samozřejmě na sbalení lodního vaku vykašlaly. Za mohutného sakrování, opomíjejíce vděčnost, že aspoň všechny spaly ve stanu, jsem bleskově sbalila a pelášíme na vlak. To už se mu aspoň dařilo maskovat chůzi o široké bazi. Mimochodem, je skvělé potkat ve vlaku mezi Horní a Dolní muže v sukni – hned se mi se současným módním trendem prostředního syna smiřuje lépe.
O smiřování bylo i počasí. Pršet začalo prakticky hned po převzetí lodí, celou plavbu nepřestalo. Při pohledu na mokré slípky pod pláštěnkou srdce usedalo pouze mně, jim to bylo jedno. Muž byl impregnován vnitřně. Jemu zřejmě usedalo srdce při pohledu na mě. Můj slušivý model pláštěnka + vesta vyloudil v jeho poetické mysli lichotku o severokorejském pohraničníkovi. Ovšem já se nenechala vykolejit, našla jsem svůj opěrný bod k pohnutí vesmírem – letošní palubní polovička, která mi byla přidělena, byla ostentativní háček. Rázně se chopila pádla, prý se mnou ráda popluje, když budu zadákovat. A já zadákovala!! Poprvé! A pořád! Celý úsek! A druhý den znovu! Kachny se ukázala jako bezkonkurenční pohon s neustálou potřebou pádlovat, brzo jsme byly v čele. V rychlosti se mi loď dobře ovládala. A co víc, svým nadšeným přístupem namotivovala dceru, která se dosud pádla štítivě dotkla jen pohledem. Na konci dne kňourala, že chce zítra zkusit dělat háčka. Tyhlety externí osoby, co se dovedou naladit na moje děti líp než já, mně za normálních okolností frustrují, ale tady mi to přišlo skvělý! Díky, Kachny! Příště se ještě musím naučit loď brzdit, případně se poflinkávat na tekoucím místě – to mi zatím nejde. A namakat nějakou sílu. Až teď mi dochází, jak nasvalená musí být drobná Zuzka, která už dva roky jezdí v kánojce jen s malým synem.
Když se k nám druhý den přidal místo deště vítr, to byl teprve ten pravý Pchjongjang. Zatímco na břehu sotva zamával větvovím v korunách stromů, se mnou si na hladině pohrával jak s pírkem. Zahnal mě do větvoví, které dceři málem ufiklo hlavu. Pročež jsme se raději vyměnili s manželem. Teď nadešla idylka s dvěma malými broučky s očima navrch hlavy. Otočily se ke mně dozadu čelem a vesele breptaly a lovily ryby. Se silnou háčkou, která léta prověřuje svou odolnost s naší rodinou, ukrajujeme kilometry i jezy až do obědní pauzy na gulášek. Libidózní změna po nechutných mražených pizzách, které se v nábřežních bufetech a stáncích rozmohly jako mor. Poobědní kratičká bouřka jako dezert. Ani tady děti nevyměkly. Docházím k závěru, že nejhorší moment k přijetí počasí je pohled z okna, případně na teploměr. Jak snadné je to bez nich.
Teď k tomu cvaknutí. I letos bylo. Ale ne naše! A fenomenální bylo! Jako přídatný efekt k umocnění dojmu vystřihl Alenáš vykloubené rameno. Pro slabší povahy naštěstí krátce trvající pohled, majitel kloubu v tom umí chodit.
Chůze byl další pozoruhodný úkaz výpravy – tedy chůze v pobřežním bahně, to je pohyb je zrádný. Tak rychle někoho zahučet po pás do černé hmoty jsem ještě neviděla. A každý prudší pohyb vcucává několik centimetrů postavy hlouběji a hlouběji. Děti zírají s otevřenými pusinkami, já se zastaveným srdcem. Jediná zachovaná duchapřítomnost podává pádlo a tahá naši kamarádku ven.
Na závěr šlajsna. Jednoduchá, přesto raději bez dětí. Po letošním křehkém přijetí kolíbání se v lodi jsme nechtěli riskovat vše devastující hysterák. Zdržení nás tím pádem připravilo o rozloučení v pozdním nedělním odpoledni se spěchajícími členy výpravy. Čímžto máváme a doufáme v příště.
Za posledních sedm let, jsme jeli šestkrát. Když mi někdo dříve řekl, že byl na vodě aspoň třikrát, zařadila jsem ho do skupiny „kovaný vodák“. Teď číslicí nehodnotím ostřílenost. Pořád jsme zelenáči. A nejde jen o zážitek synchronizovaného plynutí s řekou, překonávání jezů a šlajsen, nejen vzájemnost bytí s ostatními, legrace. Nejen překonané nepohodlí. Poprvé mě napadlo, že vodáka dělá i touha na vodu jezdit. To, že muž jel poprvé pod nátlakem a teď mě nutí přibrat nejmladší děti s sebou, to je zázrak. To, že přemýšlím o koupi bot do vody, které se můžou ještě několikrát hodit, to je jasný posun mysli. A proč vlastně jezdíme jen jednou ročně, vázaní na iniciativu někoho jiného? Teprve teď mám pocit, že se z nás stávají vodní přívrženci. Že jsme přešli neviditelnou linii. Tu, kterou dosud strážil severokorejský pohraničník. Díky, kamarádi!
od sebe k sobě 