Od slavného vjezdu do Jeruzaléma po slavné zmrtvýchvstání Ježíše na Velikonoční neděli uběhl týden, stejně jako vloni, předloni a tak zpět. Každý rok totéž. Klasický výklad o velkopátečním utrpení, přes sobotní truchlení k nekonečné nedělní radosti, podpořený žranicí po dlouhém půstu, nás má vynést do vyladěnosti a smíření na celý další rok. V ideálním světě. Případně v mikru si pak můžeme přehrát svoje soukromé Velikonoce několikrát během roku. Vždy směřujíce k naději.
Až do letoška. Roky války za humny, veletoče v mezinárodní politice, šarády ve společenském hodnotovém žebříčku, i příběhy blízkých či vzdálených přátel mi nasvětlují velikonoční metaforu poprvé jinak.
Jsou situace, kdy člověk plní svoje žití zuby nehty a zcela potlačuje úzkosti a utrpení, protože na to nemá prostor a čas. Nebo nemá nikoho, s kým by svou bolest sdílel. Nebo zkrátka chybí osobní odvaha, protože ho nikdo nenaučil věnovat se své bolesti. Pak Velikonoce, jako svátek postavený na jednak veřejném a jednak plně prožitém utrpení Ježíše, ale i jeho blízkých, nabývá nový smysl. Je to velký luxus, dopřát si uvědomění své bolesti. Jako součást své sebereflexe a následně konstruktivní seberealizace. A ještě větší luxus je, pokud někdo s námi naše starosti sdílí. Možnost uvolnit se ve svém neštěstí a porozumět mu je dnes nadstandard, který si těžko představit ve válkou zasažených zemích. V oblastech sužovaných hladem, suchem. Nebo v rodinách s emoční vyprázdněností, protože na city a nimrání se v sobě zkrátka nejsou čas, síla, prostředky. V téhle perspektivě je pak Velikonoční neděle a Ježíšovo zmrtvýchvstání daleký bod ve vesmíru, do kterého zatvrzená a upěchovaná mysl nedoputuje. Potenciální otvíráky duše ve formě modliteb a meditací jsou nefunkční. To jsou nástroje, které fungují cizelováním. Mohou být nahrazovány prací, sebeobětováním se. Nebo třeba alkoholem, drogami, lacinými povyraženími, které opojně dávají zapomenout, byť krátkodobě.
Čas od času navštívím bohoslužbu u místních evangelíků. Tentokrát jsme šly s nejstarší dcerou na dětskou bohoslužbu o Květné neděli. Krásně zpracovaný kontrast mezi královským majestátem a Ježíšovým lidovým happeningem při vjezdu do města. Následuje takřka šamanský rituál se soškou oslíka. Z ruky do ruky si předáváme figurku a nahlas, nebo v nitru máme vyslovit prosbu k Bohu. Než se vystřídají všichni, uběhne hodně minut, přesto je v místnosti, kromě občasně odříkaných slov, ticho. Prostor k osobní modlitbě je při bohoslužbě vždycky. Ve spojení s hmotnou figurkou je ale atmosféra jiná. Jakoby bylo právo věřit na boží lásku při aktivním vložení fyzického úsilí, které je samozřejmě symbolické, větší, zaslouženější. Člověk přestává prosit o blbosti, zastřešuje se opravdu silným přáním. Cítí, že dnes to má extra sílu.
Dcera sedí naproti mně, ze rtů odečítám, že si mumlá jedinou modlitbičku, kterou umí. Hezké prožitky mě snadno rozpláčou. Když pak jdeme domů, říká, mami, já jsem viděla, že jsi brečela. Nojo, kinder-küche-kirchen, říkám si, kde já si mám v klidu šťastně poplakat? Obracím téma a ptám se, jestli mi prozradí, co si přála. Aby skončila válka na Ukrajině, říká. Souzním její přání. A kéž se všichni přeživší dokáží alespoň trochu přiblížit k velikonočnímu scénáři. Kéž zpracování utrpení není luxusem a naděje na štěstí není ve hvězdách, ale v nás všech.
od sebe k sobě 