Osvobozujících 39

Ne, neměla jsi tam chodit! Mocné kýchnutí jako by přišlo na požádání, aby zahnalo výčitky svědomí z absence v práci, protože na teploměru je zrovna jenom 37.  Ale bylo i 39. Ze soboty na neděli. Tahle číslice mě vysvobodila z mentální pasti, kterou jsem si sama na sebe ušila už před pár týdny. Číslice a bolesti kloubů a únava. Na únavu teda sere pes, ta je pořád. Ale bolavé pohyby, na hranici mezi příjemností a utrpením, žhnoucí hlava, k tomu zimnice. To se fakt nedá chodit do práce. Ani se učit.

Vidina jarních prázdnin bez dětí ve mně podnítila nezřízenou touhu. Takovou jsem už nezažila roky. Dáme děti prarodičům a budu doma SAMA! Abdikace ze všech funkcí – matky, manželky, uklízečky, kuchařky. Holé torzo – já! S nově objevenou silou jsem zvládala všechna nachlazeníčka a rýmičky a teplotky, protože aspoň si to odbudou teď a na prázdniny budou zdraví. Houbeles. Výsledek je ten, že kromě nadále marodných dětí chřipka konečně dosedla i na mě. Poslední marná snaha vzdorovat zíráním do studijních materiálů, oči vidí, mozek nechápe. Teplota 38 mě přece nezastaví, lupnu si paralen a jedu v předchozím plánu – dohnat za těch pár dní celou anestezii. Musí přijít 39. Spím. A když nespím, koukám na dokument o ženách v rocku. 4 díly, průřez od 50.let v Americe. Od prvních mamin, které sundaly domácí zástěru a kromě zpívání v kostele si střihly i něco navíc a pak zase šup za dřez. Plejáda ženských, které se postupně vymaňovaly z předdefinovaných rolí, aby mohly skládat, vystupovat, role si vybírat.  Až po dnešní nebinární osoby, které táhnou káru osvobozování dál, do končin, které už nechápu. Prohlásím se za nebinární a nebudu muset organizovat domácnost? Vždyť mužskou polohu v sobě umím úplně krásně najít, možná lépe než tu ženskou. Celé spektrum přechodů mezi nimi. V dokumentu probíhá rozhovor, který i já tak ráda vedu. Mezi zpěvačkami jsou samozřejmě i matky. Jedna druhé se ptá – jak to zvládáš? Zazní moje častá odpověď – nezvládám. Je to tak. Je těžké neustále vláčet břímě nezvládání, byť to zvenku vypadá, že to jde. Za cenu traumat všech zúčastněných.

Právě proto představa, že se rozpustí moje záhadnými okolnostmi vybudované žití na déle než chvíli a budu jen sama, je tak opojná. Zbyla vzpomínka, kroužím na zamrzlé strouze u Terezína, je posetá ledovými hvězdami, čekaly tam jako překvapení, dárek. Domů mě nežene očekávání několika dalších závislých tvorečků, nemusím vařit a nemusím dokonce ani jíst… to je jen přelud, to nebylo.