Poslední letošní zápis. Sedím v kuchyni – srdce mi včera po týdenním návratu zaplesalo, tady je doma. Muž ještě spí. Je nádherné klidné dopoledne, děti jsou v láskyplné péči prarodičů – všechny! Našla jsem a rozžala věkem zaprášenou aromalampu. Je to taková čichová cestovní agentura Aladin, zvolila jsem program „Ranní rosa“ – přelet do začátku dvacátých let třetího tisíciletí. Šťastná to epocha, naditá silou ještě čerstvého mládí. Včera jsme se dívali na Nymfomanku, přesně z té doby. Tehdy jsem propásla jak film, tak období nezávazného sexu. I po odečtení nadsázky jsem zajatá představou, že to takhle někdo může mít a chce mít. Jako takový prapodivný sport s uměleckými prvky. Jako hobby i léčebnou metodu. Nebo prostě variantu normy, kterou není třeba soudit. Možná jsem si vycizelovala jiné obsese, méně zjevné, méně společensky kontroverzní. Jako třeba rozesílání mraků pé ef. V rozjímání nad letošním vinšováním mě ruší dilema, jestli zdolávat obří horu prádla, která přes Vánoce narostla díky rozbité pračce. Jasná známka, svěžest mládí a jednoduchost solitérnosti je pryč. Navíc jsem pod vlivem pověrčivosti. Tahle jedna z mála myšlenkových bludniček jela i u nás doma – „nepřetahovat prádlo na šňůře z letoška do nového roku“. Letošní špínu bych do příštího roku vážně nechtěla. Místo rozebírání jemně zapáchajícího monolitu na barevné komponenty nasadím mačky a škrábu se na vrchol. Už mě nečeká výhled za horizont, ale zahlédnu okraj okna. A když povylezu ještě výš, podívám se i z něj. A když pak sklouznu po zadku zase dolů, vím, že některé kousky se sice úplně nevyperou, ale nějakou dobu se dají nosit i s flekem. Přeju, abyste dalším rokem prošli spokojeně a s vděčností za všechno hezké. A když bude něco těžké a nelibé, aby se to dalo podtrhnout, zpracovat a ukončit. Aby vás to neochmatávalo zbytečně dlouho. Abyste nikdy nebyli sami, když nechcete. A abyste hledali výhled. Protože definitivní je jenom smrt a ta se sice se středním věkem blíží, ale běžet naproti jí nemusíme.
od sebe k sobě 