Letošní bilancování jsme sfoukly s mojí sousedkou rychle a stručně. Byl to těžký rok. Dopadl dobře, ale šrámy zůstávají. Ty její v podobě jizev na téměř osmdesátiletém srdečním svalu. „Zachránila jste mi život!“ říká. Říkám, že si ho zachránila sama, když mi zavolala a pak vydržela do příjezdu záchranky. Musím se smát – moje veškeré lékařské know how se smrsklo na otevření okna a držení za ruku, než přijede sanita. Inu, srdeční příhodu člověk studeným obkladem na čelo nezažene. Den předem jsme se domlouvaly na prvním sousedském hlídání dětí. Večer jsem volala znovu, abych to zrušila, situace se vyvinula jinak. Děti mohly mít první exitus v přímém přenosu. Při té představě se otřesu. Sousedce se během chvíle udělalo tak zle, že nemohla vytočit ani 155. Nahmatala poslední volání – mě. Naštěstí jsem byla doma – posledních pár minut před odchodem. Naštěstí mám klíče. Tolik souher okolností, že člověka jímá hrůza i pokora najednou. Tolik křehkosti v tom našem bytí. Zdánlivě pevná deska stolu, zdánlivě rovné kotvící nohy. A pak, mávnutí motýlími křídly kdesi v Pacifiku.. a místo mořeného modřínu je tu dutá bambusová atrapa.
Letos jsem se vrátila ke čtvrté noze – té pracovní. Po osmi letech, snad včas. Rodina – partner – přátelé. Balancování na třech oporách není udržitelné na věky, chce to ještě další realizaci. Seberealizaci. Minimálně ve středním věku. Nový zdroj podnětů, nadhledu, zaujetí a v jistém smyslu i svobody. Něco, co se možná časem ošoupe do šedé rutiny s nutností dojíždět. Teď je to nové, barevné a lesklé. Jen moje, výlučné. Ovšem děti se s mizející matkou nehodlají jen tak srovnat a po měsíci dvoudenního úvazku střídají virózy s angínami. Moje časově dozajista omezená „nahajpovanost“ mizí nezužitkována ve výlevce všedních dnů. Za které má být člověk vděčný. A přitom by se tak rád dotýkal hvězd! Až vymizí stresový opar, bude se těžce rubat zlato vědomostí a ještě obtížněji ukládat do zátočin šedé kůry mozkové. Z této perspektivy se jeví jako příhodné, že jsem si nevyčerpala poslední eso v rukávu – nesplněnou atestaci. Jestli se k ní někdy šnečím tempem doplazím, adrenalin bude jistě prýštit a tryskat.
To vše na pozadí třetího roku války, kterou jsem dostala jako bonus ke svému muži. Temná basová linie. Ale je mýlka věřit, že když někdo doma nemá Ukrajince, že se ho dění za východním rohem netýká. Média, jež se chovají jako prodejné profesionálky, utužují povědomí širokých mas v předvánočních chvalozpěvech. A jiných zpěvech. Ukrajina už není tak bolestná a dotýkající se, je totiž pomalu neviditelná. Až dojdeme k volbám a nové politické reprezentaci. S voliči, kteří si nemohou koupit všechnu tu krásu a štěstí z internetu a televize. A dokonce i s voliči, kteří nemají na základní životní potřeby. V kolika zemích to tak je a bude? Ukrajina, atraktivní milenka v době míru, bude válkou vydrancovaná a odložená jako stárnoucí problémová manželka. Takže, kdo ví, jestli tenhle rok nebyl vlastně ještě docela dost fajn?
Ostatně iluzorní pocit nového začátku s novým datem v okamžiku padá – „Selhávají mu ledviny“, říká sousedka a hladí stařičkého jack russella po bílém kudrnatém hřbetě. „Poslední Vánoce s ním“. Trapná vlastnost hledat na všem něco pozitivního za mě říká: tak aspoň, že na vás počkal.
Ale uvnitř vím, že tahle ztráta bude bolet. Možná víc, než ten infarkt myokardu.
od sebe k sobě 