Ústíčko

Strčila jsem nos do nového zdravotnického zařízení, poprvé krajského typu. Jako zaměstnanec. Zoufalá snaha nevzdat atestaci a poslední záchvěv ambic naučit se „něco víc“.

První den nemocnici sotva najdu v podkrušnohorské inverzní mlze. Strávím ho s paní sekretářkou a zjistím, že má panický strach z výtahů. Kdysi v něm uvízla. Dupeme spolu do šestého patra, ze suterénu.  Vysvětluje mi geometrii pohybu anesteziologů. Lékařské pokoje se nevedou. Škodolibě se sama pro sebe ptám, jak se tu tedy uskutečňují romantické avantýry? Místo pokojíčků šatna a kuchyňský kout s jídelnou na chodbě. Fotbálek před zdí nazdobenou celkem pěknými cákanci barvy, evokujícími vjem květinové louky.  Společenská místnost s dalšíma skříňkama a počítači. Na nástěnce pozvánka na předvánoční večírek a fotka skupiny lidí v záchranných vestách před hromadou lodí u řeky. Že by se tu i kamarádili? Každé ráno přednáška, školení. Up to date se tady bere vážně. Když se dostávám do spárů zástupce primáře pro vzdělávání lékařů, začne okamžitě pátrat, jestli by šla atestace přesunout do jiného, pro mě výhodnějšího modulu. Jsem úplně paf z takové péče. Zřejmě to na mě vidí a začne mi vysvětlovat, že jsou tady personálně v takovém háji, že se snaží za každou cenu vyjít vstříc individuálním potřebám každého zaměstnance. Jen proto, aby nezdrhl.

Přihlášení do systému a ID karta mi nefungují, až do účetní uzávěrky tohoto měsíce v předchozím pracovišti. Nemůžu odemykat vstupy. Nevadí to, druhý den vyfasuju kolegu, kterému se přilepím na paty a který mi otevírá dveře k anestezii. První sál po sedmi letech – urologie s robotickou prostatektomií. Sedím za plentou u hlavy a pozoruju ramínka obrovského robotického pavouka, který jako příbory pohybuje chapadélky nad břichem a v břiše pacienta. Bez urologů. Ti sedí kdesi za mými zády v úplně jiném rohu místnosti a koukají do monitorů s 3D zobrazením vnitřností, které právě kuchají. Když jsem studovala, da Vinci byl zrovna výkřik moderní techniky. Teď mě k němu šoupnou, jako by nic. Kolega se se mnou taky nepáře, už druhý úvod do anestezie nechává na mně. Uspím, zaintubuju a je to. Páni! Někde to tam zůstalo, není to až zas taková marnost, jak jsem čekala. Změnily se inhalační koktejly, když se ptám na Forane, mladý doktor ho nezná a sestřička se směje. Dávno se nepoužívá. Vzpomínám s hrůzou na svoje začátky, kdy mě vysloužilý motolský doktor učil inhalační úvody. Já neuměla kloudně držet masku a unikající smradlavý plyn trávil všechny na sále, včetně mě. Abych nebyla zase tolik na koni, přichází trapas s pícháním kanyl – jak se dá takhle vyjít ze cviku? Už se těším, až se mi sestřička za rok přizná, na co myslela, když jsem na gynekologii mordovala jednu pacientku za druhou. A když to pak musela zachraňovat.  

Po prvním týdnu jsem si odnesla ještě jiný postřeh. Když člověk signifikantně zhubne, vleze do oblečení bez rozepínání zipu a hlavně, je mu pořád zima. Na centrálních sálech obzvlášť. Až si odnese uroinfekci. Úkol číslo jedna pro příště – pořídit si termoprádlo.

Pracuju dva dny v týdnu. Nesloužím. Peněz mám, jako když jsem před deseti lety nastupovala na plný úvazek do Litoměřic. A o trochu víc, než byl nynější rodičák na dvojčata. Lidé, které jsem zatím potkala, jsou ochotní se o svůj um podělit. Hovoří oním stručným, výstižným jazykem anesteziologů, který se mi tak líbí. Žádné tanečky, ale jasně a výstižně. Hřebíček na hlavičku, všechno jenom jednou. Velká změna po sedmi letech s dětmi. Když na sále použiju směrem k pacientovi slovo „tlapka“ – nikdo nic neřekne, ale mně a pacientovi to vyloudí úsměv. Zrovna jako název pro ohřívací podložku na operační stůl – ta jmenuje se „hot dog“.

Snad jsem si to soustíčko neukousla příliš velké.