Letošní voda se ocitla v ohrožení, ale nakonec mě osvítilo. Zvolila jsem model „Vlaďka“. To znamená bez muže. Vlaďčin styl je nedostižný – bere všechny děti a ještě s ohromnou grácií paří. Já děti rozpůlila a první dva večery usnula s nimi.
Takže od začátku. Letošní Měsíc autorského čtení si vyžádal nově vycházející hvězdu současné beletrie a babičce spadly do klína dvojčata.
Auto naloženo, překonán bermudský trojúhelník u Slaného, oželení pohádek na flešce, které rádio z nejasného rozmaru odmítalo vidět a už si to šineme šumavským podhůřím. Zrovna kladu dětem na srdce, že musí být prozíraví a přemýšlet, než něco udělají, když teď budeme na té vodě, spolu se mnou samy, když cvak, kluk otvírá dveře za jízdy. Naštěstí žádná tragédie. Když to udělal naposledy (a zároveň poprvé), muž provizorně zastavil a píchnul u toho pneumatiku. Prý už nemůže v autě vydržet. Překonám chuť vysadit ho a jedem. Zbývá 10 kilometrů.
Trochu jsem doufala v mlčenlivého zadáka Petra, ale i Vlaďka zvolila model „Vlaďka“ a já doslova skočila po o něco málo mluvnější Ivě. Iva je královnou všech vod a je slušná šance, že se letos poprvé nevykoupeme. Tedy nekonsensuálně. A to se počítá, protože dcera řekla, že jestli ji letos zase vymácháme, už s námi na vodu nikdy nepojede. Iva má ještě jednu nepřehlédnutelnou kvalitu, a to je nadšené přírodovědecké vzdělání. Po letošku třeba vím, že morčák není hanlivé označení morčecího samce. Nebo jsem zahlédla třepetavou modř ledňáčka.
Začínáme u půjčovny lodí v Sušici, a kdyby někdo váhal, jestli to není náhodou „v Sušicích“, tak není. Mnemotechnicky pomůže název SOLO Sušice, byť sirkárna samotná už fyzicky na místě neexistuje. Na padrť se stihla rozpadnout od roku 2009, kdy vedení přesunulo výrobu do Indie, po 170 letech provozu. Otava je přenádherná řeka, s nádechem dna do zlatohněda. Ostatně o přítomnosti vzácného kovu byl dozajista přesvědčen i muž s aparátem na rýžovaní, kterého jsme cestou minuli. Louky a smíšené porosty na březích. Monumentální hrad Rabí tyčící se na horizontu v protikladu k ohlodanému vršku na krmivo pro místní vápenku ve Velkých Hydčicích. Tam obýváme kemp – komorní a zcela dostačující. Dokonce ani výhružná cedulka s otvíračkou bufetu 11-21 neplatí doslova a jsou k nám vstřícnější ráno i večer.
Druhý den plyne od jezu k jezu a úsek končíme ve Střelských Hošticích. V sobotu nejezdí meziměstská autobusová doprava, čekají nás 4km pěšky na vlak do Horažďovic-Předměstí. Strništěm, polňačkou, lesem a po silnici. Když mi dojde, že jsem dětem nevzala do loďáku boty na přezutí, úplně mě to sejme, ale stihnu se včas zarazit a neřeknu jim to. Ti dva kupodivu po normální obuvi ani nevzdechnou, spíš jim vadí, že v dopékajícím se dni nemáme s sebou dost vody. Což vyřeší sdílný vodácký duch, přetrvává jen hořký pocit z mateřské nedokonalosti. Syn odbíhá daleko dopředu, prý se mu jde lépe s někým jiným. Asi jsem nasadila příliš odhodlaný, až krutý výraz a dceru nenechávám kňučet, vlak prostě stihnout musíme. Vyčerpá mě to tak, že po příchodu do kempu musíme skočit na panáka malinovky, abych jim vůbec zvládla dát večeři.
Poslední večer se nenechám dětmi učíst a vyjdu si do společnosti. Včera se hrálo na kytaru a zpívalo, což podnítil externí člen výpravy, který se v noci zjevil a nad ránem zase vytratil. Můj skoro půlnoční příchod zpěv nespustí, zato si lebedím v rozesmáté partě. Po hodince, dvou se odkulím do stanu, že budu naslouchat duchaplným konverzacím přes plachtoví, ale bubnovaní deště mě ukolíbá jako robátko.
Někdo v sousedství asi neměl dobrý stan. Kolem šesté slyším uspěchané hlasy, jak narychlo balí propršený příbytek. V duchu skládám poklonu stříbrnému iglú stařečkovi, že zatím drží. Sice budeme muset najít nějakého mistra kovářského na narovnání kolíků, tak moc jsem si dala záležet abych pořádně vypnula šňůry i přes na kámen ztvrdlou suchozem, ale ochránil nás až do rána.
Z rozčíleného sousedského balení jsem nemohla usnout ani já. Poskládalo se dohromady tetelení z krásné krajiny, překonaných úskalí, spokojených dětí, družného večera i suchých spacáků a vytryskla euforie. Poprvé tady a teď v časném ránu beru do rukou knížku a dočítám Životopis v poznámkách pod čarou Terryho Pratchetta. Je to už třetí úmrtí v tomhle stanu, včera večer J.K. Rowlingová odpravila Pošuka Moodyho, a co hůř – sovu Hedviku. Průšvih, který se naplno rozvine v katastrofu až v autě cestou domů. Pod podmračenou oblohou a při tklivém soundtracku k filmu Amélie z Montmartru se vzpomínka plně vyloupne z včera usínajícího vědomí. Dcera, nositelka stejného jména, si to vezme více než osobně, pláče a pláče. Konejší ji i její mladší bratr, prý se mu chce taky při některých písničkách brečet.
Nechávám to plynout, jako přírodní síly nechávají téct vodu v Otavě. Ujíždíme na sever, děti na zadních sedadlech kvílí a všechno je v pořádku. Však ono to přejde, smích a pláč jsou u dětí v jednom pytlíčku. Za chvílí to přeléčíme pohádkou prosycenou enviromentálním žalem o Velrybě Varvaře…
Díky, díky všem!
od sebe k sobě 