Pronikla jsem do seniorského gangu mého rodného města. Je to skupina činorodá a nezdolná. Skoro bych řekla, že všehoschopná!
Volání po větší socializaci mého otce bylo vyslyšeno v podobě paní inženýrky Irenky. Tato skvělá dáma dokázala během dvou měsíců to, co se mně nepovedlo za čtyři roky – totiž vylákat mého otce do společnosti. Zjevila se v ordinaci jako osmdesátiletá bohyně silné vůle. Když jsem zjistila, že vede skupinu seniorů na novoborsku, položila jsem pár nevinných dotazů. Moje nesmělé vyptávání bylo završeno směnou telefonního čísla a pak už to jelo. A hlavně šlo.
Její byl úspěch fenomenální. Otec se zúčastnil několika výletů a dokonce několika přednášek univerzity třetího věku. Moje holubičí ponoukání bylo překonáno roztomilou, ale nekompromisní metodou bagr, totiž pravidelnou zásobou informací kdy, kam a jak.
A protože důchodci se s volbou zajímavých cílů nepářou, jednou se takhle ocitám na autobusovém nádraží spolu s ním. Vyzbrojena dvojčaty a psem. V batohu, kromě špekáčků a housek, tunu náhradního oblečení. Irenka mě nalákala na opuštěný lom, který neznám. Je prý jenom kilometr od autobusové zastávky. Hrome, říkám si, to mimina ujdou a já bych si ho moc ráda prohlédla.
Kus dětství jsem v jednom takovém lomu strávila. Vybavuje se mi lehce klaustrofobní a zároveň opojný pocit, jak se obklíčena vysokými kamennými hradbami brodím mezi doutníky po kolena ve vodě. Je studivá a mezi prsty mi čvachtá heboučké blátíčko. Zdejší nadpozemské ticho ruší jen šustění kačen mezi papírovými listy orobince, nebo povykování ptáků posedávajících na křovinaté výzdobě zdí téhle katedrály. Je mi dvanáct a jsem někde, kde bych vůbec neměla být. Ten pocit nepatřičnosti ještě umocňuje zrezlá bouda pro střelmistra na kraji lomu, sedí tam jako opuštěná kazatelna. Když kolem ní procházím, v břiše mě hryže zakázané ovoce. Kdyby se mi tu něco stalo, nenajdou mě věky. Tolik ze vzpomínkového balíčku ovázaného červenobílou páskou „zákaz vstupu“.
Tedy autobusové nádraží. Trochu mě vyděsil počet lidí, určitě přes dvacet. Přesun zvládneme, mimina hromadnou dopravu milují, dokonce vydrží sedět na jednom místě. Turistická modrá navazuje hned. Jdeme krásnými loukami, z jedné strany lemovanými lesem, pěkně vysoko nad vesničkami, samá zeleň, tu a tam vysílač. Jsme na chvostu skupiny, ale tempo máme stálé. Pes funguje jako pohon a vodič v jednom, děti se o něj střídají. Zírám, protože vždycky se o něj hlavně prali. Místo toho mají oči navrch hlavy, kde a s kým jsme se to ocitli. Dědkové* cestou odskakují do křoví, nikoliv na prostatický pokyn, ale aby se zpětně vynořili s ořezanými proutky na špekáčky, které rozdávají babkám*. Občas na nás někdo počká a prohodí pár slov. „Až nebudou moct, řekněte! Vezmeme je na ramena!“ smějí se. Kdybych věděla, co nás čeká, tak vtipné by mi to nepřišlo.
Časem se vnoříme do lesa, což je pro děti příjemná změna. Radování se z kouzla výhledů do krajiny ve výšce postavy necelý metr moc nefunguje a motýli je pomalu přestávají bavit. Vymetáme kaluže, které v lesním chládku ještě nestihly vyschnout. Gratuluju si k volbě obuvi v podobě gumáčků. Objevem dne se stávají vodoměrky. Sbíráme proutky, kamínky, šišky a klacky. Borůvky ještě nejsou, ale je na ně zaděláno. Potkáváme lesní mohykány, kteří v pase vykazují úctyhodnou šíři, hlavně duby jsou svědkové minulosti. Duše se zmocňuje úžas a štěstí. Prchavé štěstí. Něco se děje! Senioři hup! – v dálce před námi skupina šmahem mizí ve stromoví. Vypadá to jako úprk při zaslechnutí motoru nacistického lehkého průzkumného obrněnce. Tady v Sudetech je možné cokoliv, i časoprostorová smyčka. Poslední partyzán na nás gestikuluje, abychom se do terénu pustili i my. Skáčeme přes popadané větve, překonáme pár bahenních brázd, držíme se zuby nehty barevných skvrn ve vzdáleném stromoví. Po zhruba sto metrech úleva – otevírá se nám vstupu do lomu. Zřejmě to byla zkratka. Moje původní obava, abych cestou nemusela nikoho resuscitovat se pomalu mění na obavu, abychom to přežili my.
Lom je menší, než jsem čekala, ale nádherný, čedičový, s píšťalami. Evidentně hojně používaný na přespávání pod širákem. První přišedší už oživili jedno z přítomných ohnišť a pečou. Místo ptáků tady halekají babky jako na tržišti – nabízí kečupy, hořčice, i křeny. Ani doutníková cachtačka, kvůli které vleču náhradní oblečení, se konat nebude, je tu úplné sucho. Pozoruhodný je obrovský kamenný blok, který trůní kousek stranou od hlavního prostranství. Prý se odlomil sám. Hrůzostrašná představa, obzvlášť když si ji člověk okoření nocujícími trampy. Z katastrofického snění mě vytrhne vůně páleného dřeva a škvařícího se tuku z uzeniny. Pes se cuká na vodítku – tak už mě konečně pusť! Dává si kolečko mezi přítomnými, ale nežebrá, jen sem tam od někoho milostivě přijme kousek buřtíku, jakoby na chuť. Dvojčata, která jsou z nezvyklého dění úplně paf, absolutně nezlobí a budí dojem nejhodnějších dětí na světě. Strčím jím každému do ruky klacek a pomáhám jim opékat. Vůbec nechápou, o co jde, ale drží.
Po mastném hodování přijde řada na obligátní šťopičku rumu, záminkou jsou narozeniny. Trochu tuhle rozvernou bandu podezřívám, že je to pravidelný zastírací manévr. Nicméně na bujarost celku to nemá vliv, byli rozjuchaní i před tím. Jako zodpovědná matka si nedám, zato jim vyfotím hromadnou fotku.
No a pak to přijde. Překvapení výletu. Čekám, že si dáme kilometřík na autobus zpátky a ono ne! Detail, který mi vedoucí Irenka opomněla sdělit. Z lomu se pouštíme úplně jinou cestou, silnicí. Jdou na mě mrákoty, pochodujeme do vesnice, která je pěkně daleko. Před očima se mi míhají vidiny tisíckrát prožitého odmítání dvojčat chodit synchronizovaně za ruku. Vidina dvojčat, která se cestou pro dceru do školy rozbíhají všemi směry, bez kočárku to nejde. A konečně vidina dvojčat rozšmelcovaných pod koly aut. To se ještě nenastalo, ale visí to ve vzduchu. Dva a půl roku lásky a péče v zmaru. Táta se pro jistotu zdejche do čela pelotonu, psa si bere s sebou. Asi msta za všechny předchozí vykonané výlety. Nechal mě na pospas seniorce, která se rozhodla nést tíži tříkilometrového okamžiku se mnou. Kupodivu to není Irenka.
Z dámy se nakonec vyklube moc milá bývalá laborantka, babička dvojčat a dalších dvou dětí. Máme podobné postřehy o chodu velké rodiny, přidává mi perspektivu dalších šesti nebo sedmi let, navíc z odstupu moudrého stáří. Silnička se naštěstí ukáže jako takřka nepoužívaná, máme klid. Děti, které vidí, že se dobře bavím, nezlobí a šlapou. Pořád čekám, kdy se někdo z nich začne bránit, brečet, umírat únavou, ale ono ne. Zřejmě funguje i posilnění špekáčky, jež oba slupli jako malinu. Nakonec těch kilometrů ujdou celkem pět. A ještě se k tomu celou dobu tváří jako andílci. Nechápu.
Domů se vracíme autobusem. Táta sedí na vedlejší dvojsedačce, na klíně ušlého psa, od pohledu sálá úlevou. Miminům se klíží oči, ale vydrží. Sedíme proti směru jízdy, vidím osazenstvo výletu jako na dlani. Teda ty, co se rozhodli pro autobus. Pár nadšenců se vydalo domů pěšky. Ze tří zúčastněných chlapíků vyzařuje klid a spokojenost. Některé babky jsou od pohledu čarodějnice sekernice, ale některým se do tváře životem vepsal takový pěkný, vděčný výraz. Ten bych jednou chtěla mít. Každopádně radost z nich čiší ze všech. Pošťuchují se mezi sebou jako děcka a dohadují se, jak si rozdělí pokoje, až pojedou za měsíc na výšlap Pradědu. Prý, jestli nechceme s nima?
(PS: Nutno dodat, že otec se pěkně dlouho žádného dalšího výletu nezúčastnil.)
*vysloveno s největší možnou úctou a obdivem!
od sebe k sobě 