Jednou z Achillových pat naší zahrady je trávník. Totiž to, že tam není. A že trvale vzdoruje našim pěstitelským snahám. V mrákotách jsem přežila období plazení dvojčat na udusané hlíně pocukrované zerodovaným povrchem, cmrndání dešťovkou mnou občas ještě otřese. Velkou část jsme ale zastavěli pískovištěm. To mi pomohlo se povznést, byť do likvidační směsi pro pračku přibyla křemíková příměs. Takže znovuobjevení našeho netrávníku během slavení čarodejnic mě celkem vykolejilo.
Holčičky v první třídě jsou princezny, ale divoženky a hospodyňky rovněž. Když jsem všech pět vyložila na pruhu pozemku 11x6metrů, vzala každá naši prašnou prérii po svém. Zuly se teda všechny. Než jsem stihla cokoli odklonit svačinou, už se oháněly koštětem a smetáčky. Chvíli jsem bojovala se snahou nějak to celé zvrátit, ale bylo by to, jako bych se vrhla do oblaku zvířeného stádem mustangů. S vidinou 5+2 rodících se malých kominíku jsem se ztratila do kuchyně. Ostatně, každá máme svoje holčičí geny nějak vychované. Překvapivé ovšem bylo, že se k téhle celým dnem prolínající se aktivitě přidal po příchodu ze školky i syn a s jednou z holčiček jim to vydrželo s přestávkami až do druhého dne odpoledne. Zastihla jsem je třeba, jak si hrají, že žijí v Anglii a protože už všichni ostatní z boje o smetáky a lopatky odpadli, předstírali, že se jim děti někam odstěhovali a konečně můžou v klidu uklidit. Prý tam máme bordel, řekla ta holčička. To ale bylo míněno mimo hru.
Když je člověk připravený, zábava pro děti plyne hladce. Postupně jsem dětičkám předhazovala aktivity, které by bavily i mě – kdybych někdy v dětství směla mít přespávačku pro tolik dětí. Což se nikdy nestalo, na zahradu jsem si mohla pozvat maximálně jeden kus, když bylo hezky. Takže jsem byla patřičně nervózní, abych se nesnažila moc a zároveň nebyla nuda.
Po práci převzal štafetu muž a musím uznat, že mnou často zesměšňované návyky z rodiny pedagogů se tentokrát krásně hodily, dětem k aktivitě dokázal udělat i kino. Já bych takhle zábavně a s tolika řečmi nedokázala umatlat sliz ani náhodou. A toho povídání kolem opékání špekáčků a párečků, chlebíčků a jablíček!! Nakonec se to zvrhlo do strašidelných příběhů, což bylo vlastně úplně přirozené, protože kolem ohně sedělo osm černočerných strašidel. Moje mlčenlivé já se propadalo hlouběji a hlouběji do kuchyně a bylo to tak dobře, protože vítr, který zvedal plameny z grilu všemi směry zase strašil mě. Kouzelná noc se začala klenout nad naší zametenou zahrádkou a holčičky si samy! vymyslely, jak čerodějničky vyrobit a jak je spálit. Magické uhelnatění papíru s kresbou strhlo úplně všechny, i ty, co s touhle pohanštinou původně nechtěly mít nic do činění. Dcera se dokonce rozbrečela, protože si namalovala čarodějnici, která se jí strašně líbila a zároveň ji chtěla i nechtěla spálit. Proběhlo masivní utěšování všech zúčastněných, tatínek do toho zase hodil nějaký ten lidový horor a nakonec se vše v dobré obrátilo, dokonce padaly hlášky typu: já jsem vám říkala, že s tátou je legrace.
Musela jsem si otevřít pivo. První a poslední toho večera, ovšem načasované přesně do chvíle, kdy si jedna z maminek přišla vyzvednout nespící holčičku. Abych to celé hodila do odlehčené francouzské ležérnosti, nabídla jsem jí také. Nechtěla.
V deset večer bylo kromě tmy i chladno. Vyhodnotila jsem, že jednodušší bude holčičky nahnat do sprchy a postelí, než do mikin a do bot. Do hodiny byly všechny v pelíšcích. Byla jsem odhodlaná o půlnoci udělat basama fousama, jak to, že nespíte!? Ale už v jedenáct všechny padly za vlast, jedna dokonce do dceřiny postele. Zřejmě nejskalnější kamarádka, které nevadilo, že je dcera od tváří až po paty osypaná pátou nemocí.
To je totiž téma. Na chytrých serverech jsem se dočetla, že pátá nemoc se vysetím vyrážky mění z infekční na neinfekční. Všechny maminky jsem o tom informovala a přesvědčila, takže účast nezrušil nikdo. Abych se pak od pediatričky dozvěděla, že to je nesmysl a ověřila to ještě pět dní poté, kdy jsme nakazili malého bratrance. Ale nepředbíhejme.
Druhý den ráno jsem se inspirovala předchozí přespávačkou u jiné maminky a nasmažila kopec lívanců. Ještě před tím jsem se projela na kole do parku, kde jsem jim za ranního rozbřesku, za zpěvu ptáků a ani jedné cizí nohy namalovala stopovačku, pěkně po staru – křídou na asfalt. Lístečky s úkoly jsem si nachystala večer u dopíjení zvětralého piva, kdy jsme s mužem šťastni seděli v kuchyni a tetelili se, jak skvělí rodiče jsme.
Na druhou část programu si nespací holčička přibrala maminku, a bylo to tak dobře. Nejsem totiž takový charismat jako můj muž a nedokázala jsem strhnout všechny k jízdě na kole kolem Labe. Takhle to ale moc hezky vyšlo. Kdo chtěl, projel se, kdo ne, placatil se na hřišti a pak se to obrátilo. Nanuky, malinovky, párky v rohlíku, seznamka s maminkou, zkrátka pohoda.
K obědu jsem se vyšvihla luxusní pizzou, objednanou z pizzerie. A pak už jen předávky a šťastná shledání. Zůstala poslední holčička. Vypadala unaveně. Protože jsem vyčerpala všechny zábavy z obou rukávů, pustila jsem dětem pohádku na počítači a jala se počítat minuty, odpoledne odjíždíme. Načež malá slečna přišla nahlásit, že jí je zima. Automaticky sáhnu na čelo a spálím se jako o žehličku. Třicet devět. Uložím jí do postele a přemýšlím, jestli už to může být z těch bosých nohou na včerejší zahradě. Maminka je statečná, nezlobí se, i když mají druhý den odjet na lázeňský pobyt. Ještě dostanu výslužku v podobě zeleninového balíčku na několik dní. A večer fotky tří pupínků. Neštovice.
Jedeme třetí týden inkubační doby, zatím nic. Ve vzduchu visí odjezd na relaxační víkend a širokorodinné setkání. Skóre páté nemoci boduje jen v naší rodině, dokonce ani holčička z pod stejné peřiny nic. Teď ovšem vrcholí neštovicová výzva. Jestli to propukne takhle pěkně vlekle, máme v půli srpna odbyto…
od sebe k sobě 