Věčná paměť

24. února letos vyšlo na obzvlášť pěkný den. Takový, kdy lidé vytáhnou sluneční brýle a vy se ptáte, kde já je asi mám a proč mě nenapadlo si je vzít? Slunce se měkce činilo i v muzejním bezčasném matrixu, do kterého jsem vstoupila ústeckým vchodem. Proplouvám místnostmi jako potápěč u mořského dna, kopíruju labyrint vitrín a panelů, místnosti odlišuji mírou šerosvitu, hltám ticho. Zanesené závity mi z výstavy „Naši Němci“ neberou prakticky nic. Dokud nenatrefím na letáček z první světové války, který skulinkou pronikne jako páčidlo do mezírky a dveře vylomí i s pantem. Oznámení ve své době jako poutače provázely papírmašové figuríny, třeba milosrdná sestra: 

… teplé spodky, pletené nátělníky, punčochy nebo ledvinové pásy, trvanlivé potraviny, cigarety ale také dopisní papír a tužky. Do sbírek se zapojovaly také děti, které například pro vojáky vyráběly ze starých novin vložky do bot …

Jako bych se znovu ocitla na litoměřickém náměstí, kde před pár hodinami můj muž deklamoval seznam věcí, který, jako jeden z mnoha v předchozích dvou letech, překládal pro kamaráda Aleše. Aleš vystoupal mezi hrdiny všedního dne a začal křižovat Ukrajinu až k frontě zásobujíc civilní i vojenské obránce, čím se dá.

… nafukovací karimatky, zimní pončo, plynové bombičky a malé hořáky, fleesové rukavice, powerbanky, možná dobíjecí stanice, čelovky s ČERVENÝM světlem, polní lopatky, kaše a polévky z pytlíku. Alobalové přehozy pončo, aby tě v noci neviděla termovize. Zdravotnické batohy, můžou být prázdné, naplníme. Spacáky, ty jak vozíte, teplé. Termo pokrývky, rozpustná káva…

Přes technický pokrok stále stejný marasmus – zima, hlad, poničená těla souputníků. Touha po komunikaci, království za návykové pochutiny. Někdy je fantazie lepší pomocník, než doslovný vjem oka či ucha. Těžko říct, jakou má kdo ve skupině necelé stovky lidí postávajících u radnice s námi  vazbu na Ukrajinu a jaké příběhy mu/jí jedou v hlavě během proslovů, modliteb a písní. Na odiv svůj mentální hnůj vystavují akorát dvě křiklounky, lapené do sítí ruského Cthulhu, který zrovna nespí. Nejen hlavní organizátorce se derou slzy do očí. Já jsem si pro jistotu šlehla ještě večer výročím dokument 20dní v Mariupolu, s čímž jsem si dala tu práci, abych nepustila obrazy dál než ke kotníkům. Bariéra, která vydržela film i proslovy, tady v muzeu padla a marnost mě dusí. Utíkám z patra o Němcích a říkám si, že přežití za všech okolností není výhra. Oskar za tenhle dokumentární válečný film je ostuda lidstva. Paměť uchovávaná v muzeích, památnících i virtuálně možná něco brzdí, ale rozhodně ve fylogenezi nic neřeší.

Sbíhám o patro níž a nečekaně se nořím do konejšivé náruče sbírky fotografií Karla Chotka z přelomu 19./20.století. „Zmizelý svět očima českého aristokrata“ se jmenuje. Lehce rozostřené černobílé nebo sépiové fotografie z předválečné doby jsou balzámem pro oči i duši. Absolutně atypické světlo, občas patrný zrnitý povrch, nezvyklé kompozice, z dnešních fotek to neznáme. Přitáhnou pozornost a hravě překonají moji averzi vůči tomuto typu dokumentačního materiálu.

Rodinné fotografie – portrétní, kde se časem vytratí jedno dítě, i momentky, třeba z prázdnin z holandského pobřeží, děti v dřeváčkách a kloboučcích, u vytržení z exotické krajiny s loděmi. Nejmladší kluk v holčičích šatičkách, asi se zrovna pracovalo na odplenkování. Chotek zachycuje i běžný život na svém polabském panství Velké Březno u Děčína. Utkvěly mi hromady sena na vozech obrovské jako stodoly, zapřažení koně jsou vedle nich miniaturní. Spojí se mi to s dětstvím a hromadami sena na roháčích, táta je také vždycky hnal až do korun stromů. Dělníci v pivovaru otvírají sudy, ze kterých se strašně práší a já nemůžu přijít na to, co v nich může být. Práší takhle chmel? Fotografie ze zámecké zahrady. Ostatně zámek sám působí spíše dojmem sympatické vilky. Za války se stal lazaretem, ošetřovatelkou byla i jedna z Chotkových dcer, Ada. Za komunismu na něm hasiči trénovali hašení proudnicemi, čehož byl táta svědkem, když jako dítě dítě doputoval z daleké Vysočiny za svým starším bratrancem na návštěvu.

Což je ostatně rodinná zajímavost. Sever Čech a Litomyšlsko se v naší rodině několikrát protnuly průsečíkem v sobě naprosto nepříslušejících větví a jednou z nich je právě tátův bratranec, v rodině skloňovaný jako Bohouš Vejrychů. Moje trajektorie tečovala jeho minulost už v sanatoriu Na Pleši, kde se léčil po válce s tuberkulozou. Ta zformovala jeho život jako pluh formuje ornici. Kromě toho, že mu za války vzala oba rodiče a žil pak nějakou dobu u svého strýce, otce mého táty, začal ve zmíněném sanatoriu přispívat do místního plátku. Od té doby se redaktorské činnosti věnoval stále – po návratu domů na obecním úřadě, později v Pardubicích a finálně v Ústí nad Labem. Psal pro Svobodné slovo, což asi není úplně ke chlubení a jestli ho to těšilo, netuším. Bohužel se ani nikoho nezeptám, tady do sebe vráží absence pamětníků s neznalostí širšího příbuzenstva. Vím, že se přiženil se do Velkého Března a měl dvě dcery.  Vnoučata také, ale rozhodně se jich nedožil, žil něco málo přes padesát let. I v tomto případě bylo mocným hybatelem konce tuberkulozou podlomené zdraví. V rodině se traduje historka, jak přivezl klukům – tedy mému otci a jeho bratrům dvojčatům jako dárek vzduchovku. Ještě žila jejich maminka, takže chlapcům muselo být opravdu málo, třeba 10 a 8? A teď přijde pointa života kluků na českém venkově v padesátých letech – zalamentovala, ale na „hraní“ jim ji nechala!

Začínám chápat hořkost stáří, kdy lidé přichází o souputníky s podobnými vzpomínkami, narážím na to čím dál častěji. Onehdá na mě vyskočil v kartě pacienta zápis z vyšetření provedeného mou mamkou. Zírala jsem na tu preciznost a cílenost, a pak to ventilovala doma. Zatímco muž mi řekl, že je jasný, že to takhle musím vnímat, já si byla jistá, že v době kopírování a úprav univerzálních zápisů, to běžné není. Jediný, kdo mě pochopil, byl táta. „Jojo, Jana vždycky říkala, jak to psaní zpráv dneska mladí flákaj.“ 🙂 Potřeba zavzpomínat si s někým na mamku se s věkem zvyšuje a s pravděpodobnost tak učinit, se snižuje. A co je ještě pozoruhodnější, otevírá se prostor pro vznik mýtů a aureol. Pamatuje si ji jen nejstarší dcera a ta ji absolutně adoruje a předává to tak i mladším sourozencům. Zrovna tak se v mé generaci traduje kult mamčina tatínka, kterého nepamatuji a tudíž jen vím, že to byl svatý muž.

„Věčná paměť“ vyslovují Ukrajinci místo upřímné soustrasti, nebo jedním dechem se zmínkou jména zemřelého. Tohle je možná moment, kdy by se dalo hovořit o rozdílnosti našich národních naturelů. Citečky, nebo důraz na odkaz předků? Možná se s tím hůř žije. Možná se s tím snáz, nikoli lehce, bojuje za vlast. Ostatně, už zase nám to dějiny ukazují v přímém přenosu.

Věčná paměť za všechny, díky kterým můžeme žít.