Je po válce a v Liberci se seznamují úředník a úřednice. Oba pocházejí z Orlických hor. Jan je účetní a je z Výprachtic, Marie pracuje na bytové správě a narodila se v Horních Heřmanicích. Obě vesnice leží od sebe přes kopec, nebo dva. Přesto se nikdy nepotkali. Po Marii nezůstává hmotně vypátratelného nic. Její otec, švec, opustil rodinu se třemi dětmi záhy a ta se pak, chudá, protloukala po všemožných nájmech, až skončila v Jablonném v Podještědí. Po Janovi se toho dá v rodišti „okouknout“ víc.
Je konec listopadu a my jsme tam ještě nebyli. Oba nás začíná tížit smysl pro rodinnou povinnost. Necháme okukování na jaro, nebo to ještě nějak stihneme? Nakonec, předpověď nepředpověď, hecneme se. S přibývajícími kilometry východním směrem mordor houstne a horizont se opticky přibližuje mlhavou černotou. Každá vesnice, kterou naše auto z trasy ukrojí, potěší poetickým názvem. Nejvíc se mi líbí Nekoř-Bredůvka. V dětství jsem chtěla napsat dobrodružný příběh, který by se odehrával tam.
Naše okukování pravidelně začíná na hřbitově. Počasí se uráčí přestat krápat, je vlastně docela hezky, mlhu jsme nechali v Jablonném nad Orlicí. To je tam, kde byla kašna s překlápěcí lžící. Dřevěnou. Jsem tak stará, že už ji stihl sežrat čas. A to byla obří!
Zpět na hřbitov. Dědeček mé mamky se jmenoval Josef a už počtvrté mě překvapí, že se narodil jen o den dřív, než můj listopadový syn. Jsme tam skoro na den přesně, 145 let od jeho narození. Vřes, svíce, věčná paměť. Umíme najít ještě hrob tety Mety. Kromě krásného jména měla zcela jistě i dobré srdce, protože se do konce války starala o dvě děti, jejichž matka zemřela, zatímco otec bojoval za císaře pána. Janova maminka, Josefova žena. S tátou se nemůžeme shodnout – on si matně vybavuje tyfus, já si nepamatuju nic, sázím na tuberkulózu. Což je ostatně příznačné – mám na rodinné historie nepochopitelný blok. I když mi mamka všechno, co v paměti uložila a v matričních knihách dopátrala, vyprávěla mnohokrát, stejně se mi vzpomínky vybavují matně, hůř, než vesnice z mlhy, kterou jsme dnes propluli sem. Jednou jsem s ní na matričním úřadě byla. Vidím krásu starých, ručně psaných knih a přehršel mrtvých dětí, které se vynořovaly u dalších a dalších objevivších se předků.
Stopy mrtvých nekončí – ještě mluví pomník padlým z obou válek. Tam najdeme bratra praděda, jmenoval se, pro změnu, Jan a padl na Pijavě. Mrtvých je tam víc než dost, za jménem jsou uvedeny destinace smrti – střídají se Karpaty, Halič, Rusko, Makedonie, Srbsko, Itálie, další. U někoho je dokonce známé i bližší místo skonu – třeba Chrudim, Terst, Kapošvár nebo Lvov. V posledních dvou letech jsem pochopila, že je to vlastně velké štěstí, vědět, kde blízký padnul.
Mokneme před mementem mlýnku na lidské maso a hlavou se mi honí post kamarádky z Ukrajiny. Zaradovala se nad knihou, kterou napsal ukrajinský spisovatel po roce zkušeností z války. Teď vyšla v českém překladu a Petr Borkovec ji na fb postu uvádí slovy: „každodenní realita, válečná absurdita, blízkost smrti, šílenství, ale i nečekaná přátelství a drobné radosti“. Smrdí mi z toho chlapské smíření se s válkou a její legitimizace. Zážitek nemusí být dobrý, hlavně když je silný. Ten dobrý je pak drogou a omamuje. Haškové, Remarquové a Hellerové to snaživě zapíšou, protože nemůžou jinak. Medvědí služba slov, jejichž hloubku procítí do morku kostí leda tak hromada mrtvých. Matce dvou dětí umírající na tyfus někde v zázemí, jenom proto, že je chudoba, špína a hlad, válečné kamarádství nevysvětlíte, plivla by na ně pěkně z hloubi plic nakaženou slinou.
Pradědeček, krejčí, se z války vrátil. Děti si vzal k sobě, pak si vzal novou paní a měl ještě jednu dceru. Macecha nebyla zlá a vyvdané děti do lesa nevyhnala. A že mohla. Dědeček totiž krejčovinu, kterou se učil v salonu na Mariahilfer Strasse ve Vídni, pověsil na hřebík. Místo hrbení se s jehlou raději hospodařil ve svahu prudkém jako blázen a v nůši nosil kameny z pole na obří haldy, kterými ohraničoval svůj pás lesa. Kopec se jmenuje Koburk a na druhé straně už žije moje babička Marie. Než si změní sňatkem jedno jediné písmenko v příjmení, uplyne v Moravské Sázavě ještě hodně vody.
Stojíme pod strání, přestalo pršet, přemýšlíme, jestli se drápat nahoru. Sjeli jsme alespoň k chalupě, když už je člověk u ní, nechce se mu to vzdát. Chalupa byla největším zdrojem nostalgie pro mamku – jezdívala tam na prázdniny. Roubenka se stodolou, sklípek ve svahu. Kolem teče potok, nad chalupou se tyčí stráň, těžko představitelná k dolování chleba ze země vezdejší. To zřejmě pochopil na vlastním hřbetě i pradědeček a syna, který se nikdy úplně nezotavil do plných sil ze zázrakem přežitého zánětu slepého střeva, poslal na studia obchodní akademie do Chocně. Coby dědic tedy padl. Druhá dcera, Marie, se vyvdala. Třetí, svobodná a bezdětná Anna, která podědila náklonnost k jehlám a nitím, podědila i všechno ostatní. Byť ani jí se z prostějovské oděvní školy, kde mistrovala, zřejmě nehospodařilo úplně pohodlně.
Tetin pohnutý osud by samotný stál za prozkoumání. Odrazem jejího mentálního rozpoložení budiž nepochopitelné a hlavně tajné prodání chalupy cizím lidem a rozházení peněz neznámo jak. Pozemky na 30stupňové nakloněné rovině v loterii dědictví vyhrála mamka. Záležitost levou zadní, takhle z dálky se postarat o kůrovcové orgie a vysázet les. Chápu to až dneska. Pamatuju si naše výlety za malými stromky, které potřebovaly vydolovat z náletové houštiny a namazat matlanicí se specifickým zápachem a drobnou drtí, která zvířatům skřípe mezi zuby. Stromky, které tehdy byly pod moje desetiletá kolena, jsou teď dvakrát vyšší, než já. Bere mi to dech.
Plazíme se do svahu skoro v předklonu, jako bychom na zádech měli pradědečkovu kamennou nůši. Pod námi chalupa obklíčená ovcemi a od minula i nově obložená několika autovraky. Asi se ujali hospodaření mladí. Ten předklon je nicméně funkční – do nosu nás co chvíli cvrnkne hnědý klobouk, několik dokonce pravých. Asi nám je sem nastražila mamka za odměnu, že jsme to nevzdali. Jsou přesně u pěšiny mezi loukou a lesem – v nitru lesa, ani hlouběji v louce pak už ani prašivka. Obíháme lesík a počítáme nové stromy bez kůry. Od předloňské těžby jich zase pár přibylo. Po zkušenosti s dřevařením v Litoměřicích jsem v pokušení přiznat to manželovi. Že bychom dětem zadělali na podobné zážitky, jako mám z dětství já?
Posledním bodem programu je vždycky kontrola pramene. Podnikaví chalupníci si ho od minule připojili hadicí k ovčímu pozemku. Když ji rozpojím, neteče nic – sucho. Poprvé, co pamatuji.
Pod strání u auta dáme tichou svačinu, čeká nás 200kilometrů zpátky. Jsme oba ze stejného těsta a na to, abychom věděli, že to je smutně dobré, moc mluvit nemusíme. Jsme rádi, že jsme tu, tíží jen myšlenka na nejistotu, kolikrát se to ještě takhle povede. Tátovi se to honí hlavou asi ještě víc. A to v tu chvíli ještě nevíme, že si veze jako suvenýr zaděláno na zápal plic.
od sebe k sobě 