Letošní voda byla blízko a děti neonemocněly. To je souhrn hlavních pozitiv. Následují spornější výhody. Třeba to, že se povedlo zažít a přežít nepohodlí, což je jeden z titulků čísla Respektu, retrospektivně sebraného z článků o výchově dětí. Muž ho tak dlouho nastražoval u nás doma, až jsem do něho nahlédla a, byť bez ambic, vzala s sebou.
Vyrazili jsme ve čtvrtek odpoledne, dojeli na pohodu a v autokempu Ostrov našli prvního účastníka výpravy, rozbíjejícího tábor. Nebo teda spíš účastnici Vlaďku, která disponuje třemi naprosto úžasnými dětmi, jež miluju už od loňské vody. Přivítání bylo vřelé a pro začátek jsme jim pomohli s grilovaným kuřetem. Pak jsme vztyčili náš obří stan a já se v duchu podivovala, kam se asi vejde zbytek.
V pátek jsem pochopila, že včera byl kemp vlastně ještě docela prázdný. Ale nepředbíhejme. Stanování se sešlo s velkým nadšením dětí a pobíhání se schovkou mezi karavany a plátěnými příbytky bylo pro všechny čtyři veselá zábava, která se dala celkem uhlídat. Noční pláč jen jednou, do rozsvícení baterky. Paráda.
V pátek dopoledne jsme si střihli cestu do Turnova, protože týdenní manželská debata na téma „helmy pro nejmenší“ vyvrcholila mým přesvědčením a já ustoupila z pozice „stejně je nebudou chtít“. Muž ještě pro pocit jistoty a bezpečí dokoupil šňůrky na brýle. Věděl, co činí. Tím naše idylka pomalu skončila.
Kolem poledního jsme nastoupili k lodím a překrásné Jizeře, pod tichý jez nad kempem. Navlékání vest ještě ušlo. S helmami to bylo horší, ale muž to dal. Ovšem když jsme se vrhli k zeleným obrům a začali je stěhovat z břehu k vodě, děti pochopily a jejich rozjuchané tvářičky se začaly kabonit. Veselá byla akorát nejstarší dcera. Nejspíš proto, že se svým osudem byla už dávno smířená a také už dávno ví, že historky o překlopení se lodi obecenstvo baví. Křehkou rovnováhu prostředního syna začal lehce rozrušovat vyděšený pláč dvojčete kluka a pak i dvojčete holky, když jsme je nastěhovali do lodí. První etapa byla dlouhá asi tak dvě stě metrů. Spočívala v přesunu na druhou stranu řeky za mostem, kde byla naše cílová obědová destinace. Už zde stihla proběhnout první honička za plovoucím dudlíkem, kterou starší chlapci naší výpravy, podobní zápalem účastníkům Her bez hranic, úspěšně vybojovali.
Na břehu to znovu bylo na pohodu, oběd fungoval skvěle, nálada veselá, počasí příznivé. Pak muž nalodil holky, já kluky, spolu s námi dobrovolní zadák a háček. Upádlovali jsme dalších asi tři sta metrů, když mě šálí zrak. Eskymácký obrat kánojky číslo dvě. Bylo to cvaknutí takovým fofrem, že jsem se ani nestihla vyděsit. Díky kombinaci kamene pod hladinou, nešťastného uvíznutí a kolizi s další lodí šup pod vodu. Pak už jen vidím, jak starší dcera drží křečovitě tu mladší a muž loví plovoucí krámy. Asi mě chytla skrytá hysterie, protože jsem se musela smát. Ne ovšem na dlouho, protože když jsem pak kousek po proudu níž převlékala mladší do suchého a starší do svého vytahaného trika, spustil se první déšť.
Abych to shrnula – následných šest kilometrů proběhlo za střídavého nebo synchronizovaného řvaní, kterým se prakticky nakazily všichni mladší děti. Starší dcera opustila rodinného lodního dopravce a vyhrála, protože se nastěhovala se do lodi jiné posádky (čímžto ještě jednou děkuju), kde jí byla poskytnuta bezpečná plavba, mlsaní a za deště i zachumlání do ručníku. My ještě chvíli vydrželi audiotrápit zadáka i háčka, až nás s mužem osvítilo a udělali jsme jednu řvoucí posádku a týrali tak jen sami sebe navzájem, což se ukázalo jako geniální nápad. To myslím vážně, opravdu mě to hodně uklidnilo. Pršelo, všem bylo zima a děti byly modré. Při míjení ostatních vodáků jsme se snažili netvářit jako úplní pitomci, pak už jsme se asi ani nesnažili tvářit vůbec. Na svou obranu chci dodat jen to, že další dvouleté dítě zvládlo plavbu s přehledem a čtvrté dvouleté dítě, které přijelo další den, také.
Do cíle jsme připluli poslední jako spráskaní a ohluchlí psi. Naštěstí už rozmrzlí, protože slunce se na poslední kilometr smilovalo. Vše se v dobré obrátilo, šťastné shledání s veselou nejstarší dcerou, zbytkem výpravy, která nám nedala nic sežrat a brzký vlak, který nás vrátil do kempu. Večer mi kamarádi dokonce nalili rum. Děti spaly všechny a celou noc. Skoro se mi chce napsat, jako kdyby je do vody hodil.
V pátek po návratu jsem pochopila, jak moc bylo naše stano-karavanové městečko ve čtvrtek prázdné. Z kempu Ostrov stal doslova slum. Jakž takž přehledné pobíhání dětí se rázem proměnilo v mrtvičnou záležitost, protože jakmile někdo zaběhl do uličky mezi stanem a dalším stanem, už se nevynořil, leda až na druhém konci kempu. Skvělá vyhlídka na další den, na který jsem se moudře odsoudila k suchozemskému pobytu. Nakonec se vše ale vyřešilo samo a elegantně. Po zamávání odplouvajícímu pelotonu pod most na druhou stranu řeky jsem nechala mladší stav ráchat se ve vodě až do pozdního oběda. Byly šťastní, nosily mi kameny, stavěly přehrady a hrady, starší syn se poprvé odvážil do vody dál než k hladině sahající ke kolenům. Já, abych nebyla příliš v klidu, jsem si aspoň šlápla na včelu, která mi to oplatila žihadlem. Bolelo to jako sviňa, takže jsem děti začala zase raději trochu hlídat. Po improvizovaném obědě ve stanu všechny vytuhly a já si dokonce přečetla onen zmiňovaný Respekt. Myslím, že autor článku o překračování hranic pohodlí by nám pogratuloval. Možná, kdybychom začali řekou a do lodí se vrhli až další den, bylo by to v úplně pohodě. Kdo ví?
Po spaní jsme šli na opravdovou obědovečeři pěšky, přes most. Tahle také dobrodružná výprava nám zabrala tolik času, že na ráchání v Jizeře už pak do návratu zbytku smečky zbylo jen docela málo času. Dcera se k nám štěbetajíc připojila, muž mi donesl pivo a ráj byl na světě.
Večer byl zpestřen opravu zajímavou přednáškou na téma umělé inteligence. Všichni jsme se odměnili táborákem u řeky a velkou porcí alkoholu, které jsem nevzdorovala. Muž nevzdoroval ještě víc, až z toho bylo ráno rozpačité tápání, kde že si vlastně odložil nakoupeno, když měl nezaměnitelné stopy na mikině, ale ve stanu nenašel nic. V našem stanu teda nenašel nic. Ani během balení nikdo nepřišel za dárek poděkovat. Poslední společný oběd, ne/čekané setkání s kolegyní z Litoměřic (jak by taky někoho v tak narvané turistické destinaci nepotkat, divila jsem se o pár chvil před tím) a šťastný návrat domů.
Jak jsem psala, letošní vodu zázračně nikdo neodmarodil. O psychických následcích brzo spekulovat. Jak to bude příští rok s ochotou dětí zúčastnit se, si netroufám odhadnout. Pro začátek bych asi počkala, jestli dostaneme pozvánku…
od sebe k sobě 