Došla jsem k dalšímu (kolikátému už?) běžeckému osvícení – když můžete vyběhnout na svůj okruh, je to štěstí. Neznamená to, že svět je v pořádku. Znamená to, že zrovna váš kosmos momentálně drží.
Zjistíte to třeba tak, že svému otci přejedete jeho milovaného psa. Nebo si to aspoň 2 vteřiny od hupsnutí auta a zavytí myslíte, než psa ohledáte a s infarktem, který nestihl proběhnout, zjistíte, že žije, a že oba nejspíš přežijí i cestu k veterináři.
Jsem přesvědčená, že některé věci se mi nemohou stát. Tohle patřilo mezi ně. Vždycky, když vyjíždím ze dvora, kontroluju, kde se zrovna malá zrzavá lištička nachází. Tentokrát, vůbec nevím proč, ne. Kam zaštrachala pud sebezáchovy, je mi záhadou. Asi se rozpustil v poledním žáru, když hledala útočiště ve stínu.
Výhodou přejetí psa při odjezdu je, že stačí vyházet krámy z přední sedačky (hlavou mi běží dík za to, že tu zrovna nejsme všichni a autobusem) a můžeme jet. Táta ji dojemně uloží do náruče, tlapy zakreslující mu krvavé mapy na košili nedbajíc, a jedeme. Děti intuitivně pod tíhou situace mlčí, kupodivu mlčí i pes. Řve jedině kontrolka nezapnutého pásu na místě spolujezdce. Nemám sílu po tátovi chtít, aby se připoutal, mlčím taky.
První zvěrolékařské kolo odhaduje zlomeninu a posílá nás na psí ortopedii do Ústí nebo do Prahy. Při vší lásce k chlupáčkovi se ptám na jednodušší řešení. Nakonec vítězí Doksy. Ukáže se, že je to klinika jako řemen. Když se tam po předchozím telefonátu dopachtíme, zrovna v čekárně nějaká paní vykřikuje, že sem jezdí „až z Prahe!!“. Když se pak, mnohem později snažím dopátrat od spolučekajících, kde je v Doksech nejbližší bankomat, nedozvím se to, protože i všichni ostatní jsou odněkud z úplně absurdních míst.
Diagnózna hnusné zlomeniny dlouhé kosti se naštěstí nepotvrdí, zlomenina je příznivá, malá, v zápěstí. Ulevuje se mi, pes nemusí na operaci a snad ani v nejbližší době neumře na vnitřní krvácení, protože ho ultrazvukovali od hlavy až k patě. Kříženečku jezevčíka a zlaté retrievřice nechávám v péči profíků a konečně muži píšu, proč ještě nejsme doma. Muž jen lakonicky konstatuje, že je zvědavý, co bude do třetice, když jsem napoprvé orvala auto a teď psa. (Utěšující reakce tchánstva mě tentokrát opravdu potěší – trumfují definitivně zajetou sousedovic kočkou.)
Mimina celou dobu spí a probudí se perfektně – jen co odevzdám psa. Než nám Jessinku opraví, pěkně se projdeme a dokonce najdeme i ten bankomat. A protože se nám z kliniky dlouho neozývají, nasadím taktiku „nájezd“, byť jen poloviční. Ocení to zejména naše absolutně neplachá holčička, která se v čekárně začne vrhat hned ke všem psům. Recepční, která se mezi tím vyměnila s tou původní a nepoznala mě, bere do ruky telefon a za chvíli se rozezvoní ten můj. Když vidí, že volá mně, evidentně se jí uleví. A to neví, že dvojky jsou vlastně hodné a umí zlobit mnohem víc. Odvedu dětičky do auta, vysolím částku, za kterou mají mimina umělé mléko na dva měsíce (patří mi to!) a beru si spící zrzavý balíček se zadlahovanou zadní tlapou do náruče. Jedeme domů.
Pes si pospal skoro dva dny, než vzal na milost novou parádu a začal trochu capkat po zahradě. Já to musela jít vyběhat ještě ten den. Dohnal mě vyplavený adrenalin, který jsem neměla absolutně čas zpracovat. Běžela jsem jako jaderný reaktor bez adekvátního chlazení. Z nosu se mi spustila krev a to mě tak naštvalo, že jsem ještě přidala. Nezastaví mě pitomej nos, když potřebuju vyběhat skoro vraždu svého otce, resp. jeho životadržeče číslo jedna.
Běžela jsem, vděčná, že můžu, vzteklá, že nemůžu pořádně dýchat a že mi kape krev na moje čtyřměsíční břicho (nenechte se zmást, to mám teď pořád a budu ráda, když zůstane u toho čtyř.) Aspoň, že za mnou nezůstává krvavá stopa. Nějaký galantní pán na mě volá, že by mi nabídl použitý kapesník, jestli se neurazím. Neurazím a běžím dál. Scott Jurek by taky běžel, že jo.
Svůj osobní rekord jsem netrhla, ale krve jsem vycedila, soudě podle srovnání trika s tátovou košilí, určitě víc, než naše fenečka. Tak teď jen, aby se z toho fakt dostala a aby třetí katastrofa byla milosrdná a nejlépe, aby se vůbec nestala.
od sebe k sobě 