Byla nebyla, za jedním obchodním centrem, Pražským okruhem a jednou dálnicí, lesní školka. V severnějším království byla školka přes silnici, uprostřed sídliště. V dávných dobách tamtéž byla taky jedna školka u vlakového nádraží a v době předdávné jedna Montessori ve dvoře za rohem.
Každá školka měla svoje bolesti a ta poslední mě překvapila tím, že jsem se tím zase nechala překvapit.
Naše princezna byla zpětně nejspokojenější v té lesní. Na nesnášenlivost vůči svým spolužákům- temperamentním klukům, zapomněla, ale nám to tehdy dělalo starosti, protože tam kvůli nim nechtěla chodit. Tuto i další Achillovy paty typu šílená dostupnost a finanční náročnost nám podstatně odlehčil covid. Jako bonus vznikla v dílně mého muže povídka o skoro mytickém putování za předškolním vzděláváním.
Když jsme se vrátili do Litoměřic, pod vlivem více než hodinové pražské cesty, autobus ne-autobus, jsem vybrala nekompromisně tu nejbližší. A také ouha. Tady nebyli nevinní divoši lesní, ale mnohem horší civilizanti, vinní například tím, že je rodiče nechávali doma koukat na Hru na oliheň. Chlapci se nemohli vybouřit z testosteronu na velké zahradě, v lese, nebo v rybníku pod laskavým dohledem kompetentních průvodců. Žádný ventil ve svobodě pohybu, křiku a fantazie. Tuto smečku krotila tříhlavá saň, rozumějte pevně semknutý kolektiv vyhořelých učitelek, proti kterému neměla nejmladší učitelka ani moje dcera šanci. Výsledkem byl každodenní štos obrázků, suvenýr z celodenního malování v bezpečné blízkosti učitelek. Opakované konzultace, zřejmě vlivem naší holubičí povahy, k ničemu.
Ke konci roku zřejmě únava materiálu dosáhla maxima. Volala mi maminka jediné kamarádky, kterou si tam dcera našla a díky které celý rok nakonec přežila. Dcerka doma vzrušeně vyprávěla, jak na ně učitelka volala policii. Kluci zkrotli a policie nakonec nepřijela, protože neměla čas. Dcera o tuhle tragikomedii naštěstí přišla, byla nemocná. Mamince vadil kalibr strašení, mě vytočilo do běla zneužití záchranného systému jako štítu pro vlastní neschopnost. Děti učíme, že policie nám pomáhá a dítě si má odnést ze školky, že volání o pomoc může být odbyto nedostatkem času? Tehdy to skončilo stížností u ředitelky a definitivním rozhodnutím, že odtud čerpání další péče rozhodně ne.
Předškolní rok ve školce podle nového bydliště. Stejný zřizovatel, jiná pobočka. Sídlištní kvádr, byť s pohádkovým jménem a s opravdu pěknou, velkou a stinnou zahradou. Sympatická atmosféra, když jsme se tam přišli podívat. Od té doby krása a odvolávání předsudků, všechno je přece o lidech. Dcera patřila k učitelce přísné, ale spravedlivé a na to naše poupě slyší. Druhá paní učitelka v tandemu mladá a nadšená. Začal chodit i prostřední syn, který sice kvůli těhotenství zažil u maláčků střídání, ale výměna opět za učitelku zlatou, srdcařku. Druhá jeho učitelka trošku strohá, ale ve srovnání s předchozí zkušeností v pohodě. A tady jsem se opět zmýlila. Všechno je o lidech – no právě! Tam, kde vyčpí ambice, konkurence nehrozí. Tady se zřejmě během roku šlapaly koloběžky mezi mladými, nápaditými kohoutkami na jednom, příliš malém hřišti. Výherní eso v rukávu je být dcerou ředitelky. Ostatní dvě holčiny nedostaly na další rok prodlouženou smlouvu. Jedna mizí úplně, druhá do jiné pobočky. Místo nich přicházejí učitelky z poboček jiných, dostanou do třídy syna. Petice se píšou tady i onde, rodiče změnu nechtějí. Odpověď – změna je život, pro učitelky, rodiče i děti. Relokace = zvyšování kvalifikace. Škoda, že se takhle nevětralo vloni v unádražní školce.
Školková série s hororovými prvky nám končí. Uvidíme, kam se to posune, hlavní roli přebírá syn. Já opustila myšlenku, že je úplně jedno, jakým školním systémem dítě projde a že když je dobré zázemí doma a kořínek pevný, nesemele ho nic. Vydali jsme se štěstíčku dcery naproti a vybrali školu soukromou, testovanou kamarádkami. Jedeme tudíž podle stejného schématu jako v Praze – dobrá, ale daleko. Lámala jsem si nad tím strašně hlavu, ale muž mě usadil, že on jezdil do školy přes celý Kyjev, takže jaképak daleko? Myslím, že tahle hláška má potenciál stát se legendární. Zejména v zimě brzy po ránu.
Mimochodem, nějaký tip na koloběžku? Dospělou i dětskou?
od sebe k sobě 